Dva včerejší sebevražedné atentáty spáchané v Alžíru jsou hrozivé. Na scénu vstupuje nejen organizace, islamistická a fanatická, od níž lze čekat další akce. Navíc je to organizace tvořená samotnými Alžířany, jenž jsou ochotni rozsévat smrt ve vlastním národě. Za cíl si sice vybrala symbolicky budovu Konstituční rady a místní kanceláře OSN, ale oběťmi jsou většinou zcela obyčejní Alžířané. Stěží se o nich dá tvrdit, že jsou odpovědní za korupci vládnoucího alžírského režimu. Studenti jedoucí na přednášky starým nacpaným autobusem, v němž sebevrah inicioval nálož, si lze je obtížně spojit s představou zlaté mládeže.
Neméně hrozivá je skutečnost, že dotyčná organizace al-Káidy v islámském Maghribu dokázala nalézt dva mládence ochotné spáchat sebevražedný atentát. Jejich jména již visí na internetu. Dva sebevrazi. Patřičně frustrovaní a plní hněvu vůči alžírskému režimu a celé zemi, aby byli schopni přijmout mystifikace svých velitelů. A pak je tu datum 11. prosince, 11. den v měsíci, asi nikoliv náhodou jako připomínka 11. září 2001 na Manhattanu, 11. dubna 2002 na Džerbě, 11. března 2004 v Madridu, 11. dubna 2006 v Karáčí, 11. července 2006 v Bombaji, 11. dubna 2007 poprvé v Alžíru a 11. července 2007 v Lachdaríji v Alžírsku.
Na počátku tedy dvojvěží v New Yorku, od něhož se odmotává síť, decentralizovaná a globalizovaná, spojující buňky planetárního džihádu pod společnou mytologií. Její teze dovolují pojmenovat včerejší masakr v Alžíru jako „nové vítězství rytířů víry na obranu zraněného národa islámu“.
Obránci „zraněného národa“ nechali po sobě rodiče zbavené děti, děti zbavené rodičů, rodiny zbavené otců, matek nebo obou. Vědomí, že existují lidé schopní napsat něco podobného a navíc tomu uvěřit, mrazí. Horší je ale pocit bezmoci. Ani represe, ani nabídka amnestie, učiněná koncem 90.let alžírským vedením, islamisty neodzbrojila. Nyní se zřejmě usadili v samotném srdci hlavního města země, v ohromném lidském mraveništi, kde se mísí hojnost s bídou a kde bude ještě obtížnější fanatiky objevit a zlikvidovat, než když v minulosti vedli partyzánskou válku.
Fanatičtí islamisté v Alžírsku určitě znovu udeří. A budou se pokoušet dělat totéž v sousedním Maroku a Túnisku. Nepochybně už pracují na přípravách nových atentátů v Evropě. Arabo-muslimský svět zdaleka s islamistickým násilím neskoncoval. Krvavá horečka postihuje mnoho mladých lidí v muslimském světě a dává jim chuť smést terorem neúspěšné a zkorumpované režimy. Vnáší do nich virus ambice postavit nad hranicemi existujících států nějaký silný muslimský národ, schopný soupeřit se Západem a Asií. Šílená představa, že svatá válka přiměje Ameriku k ústupu jako se stalo v případě Sovětů v Afghánistánu, spojená s křečí, kterou provokují historické zatrpklosti a sociální zášti. Nadále přináší slzy a ohrožuje mír.
Co tedy dál? Nevyhnutelný střet civilizací? Stále věřím, že nikoliv. Dnes má kvůli šílencům Alláha smutek jedna z muslimských zemí. To je třeba si uvědomit. Stejně jako bychom neměli zapomínat na další nesporné skutečnosti. Turecký islamismus se rozpouští v demokracii a sunnitské kmeny v Iráku se začali odvracet od al-Káidy. Islamistické nebezpečí natahuje ruce na palestinské vedení, ohrožuje Izrael a arabské vlády. Fanatici islámu bojují proti všem a na všech frontách. Jejich vítězství však není vepsáno do koránu, i když si to zřejmě myslí. Prohrají tak, jako v dějinách všichni, kteří se stali obětí šílenství. Nebude to zítra. Čeká nás dlouhý, předlouhý boj.
