Korán proti islamismu

Pokušení věřit v existenci jednoduchých, jednoznačných a nesporných odpovědí na otázky doby přemáhá čas od času každého z nás. Dříve nebo později se dostaví vystřízlivění. Muslimové nejsou jiní. Také je láká mít nesporná vodítka pro život, jistotu v názorech. Leč na rozdíl od nás je nehledají v sobě, nýbrž v koránu. Věří, že dává odpověď vlastně na všechno.

„Co na to říká korán?“, ptají se muslimové v souvislosti s polemickými tématy. Lze najít koránský odkaz schvalující sebevražedné atentáty? Má být odpadlictví od víry trestáno smrtí? Mají se nevěrné ženy opravdu kamenovat?  A jak je to s povinností žen se zahalovat?  Takto položené otázky žádají jasné slovo. Ale něco takového korán nedává a dát nemůže. Proniknout ke smyslu většiny koránských veršů nelze bez toho, aniž by se uvedly do souvislosti s dobou jejich vzniku. Stejně jako by mělo být jasné, že to, co platilo před čtrnácti stoletími, neplatí v 21. století. Leč většina dnešního muslimského publika na takový názor neslyší.

Z čeho plyne myšlenková blokáda?  Má původ v požadavku doslovnosti, v zásadě striktního respektování zapsaného, která živí většinové myšlení islámu dneška. Jedná se o doktrínu, která se od zrodu islámu neustále šíří a nepřestává vnášet zmatek do lidských mozků. Spočívá na zdánlivě nezpochybnitelném soudu: korán je „boží slovo“, které není poplatné času. To znamená, že jeho verše byly zformulovány jednou pro vždy a tudíž je třeba  brát je doslova.

Na základě toho pak věřící muslim čelí následujícímu sylogismu. Muslim je ten, kdo věří, že korán je „boží slovo“. Kdo pochybuje o absolutní platnosti koránských veršů, nevěří, že korán je „boží slovo“. Tedy, kdo pochybuje o nadčasové platnosti a doslovnosti koránu, není muslim! Z takového úsudku se do každé individuální mysli šíří trhliny mezi vědomím nadčasové pravdy a vědomím povinnosti přistupovat na předpisy, které se jeví jako přežilé, mezi věrností textu a osobní zkušeností.

Vede z této léčky cesta ven? Ano, ale… na první pohled to vypadá jednoduše. „Číst“ korán, znamená „promýšlet“ koránský text. Muslim žijící pod jiným nebem a v jiném století, by se neměl spokojovat jen s omíláním více jak šesti tisíc koránských veršů a ulpívat v pěně jejich povrchního a bezprostředního smyslu. Korán je „boží slovo“ vepsané do určitého prostotu a určitého času. Odtud pramení výzva pro věřícího usilovat o pochopení koránského textu v dnešním kontextu. Něco takového ovšem předpokládá svobodu přemýšlet a diskutovat, nikoliv povinnost se podřizovat a papouškovat. Realita dnešního islámu je ovšem jiná. Většina věřících chápe soudy a zásady vyjadřované koránem jako neměnné a trvalé zákony.

Myšlenková poslušnost, „věrná“ doslovnost, vytrhování koránských zásad z jejich historických a časových souvislostí,  jejich konzervování v „neměnnosti“ a nadčasovosti“, to jsou „hodnoty“, které islámské víře vnucují integristé, fundamentalisté a v posledních letech islamističtí totalitáři. Učí muslimy hledat v koránu jednoduché a rázné odpovědi na komplexní otázky doby a dělají z věřících poslušné stádo.

Korány v rukou rozhněvaných muslimů v ulicích mi vždy připomenou Rudé knížky s výroky Mao-ce tunga nad hlavami čínských Rudých gard během „kulturní revoluce“. Nezaslouží si korán, ať už jako věroučný pramen nebo literárně kulturní památka, lepší zacházení? Pokud si z něho islamismus udělal propagační brožuru a návod k praxi, není divu, že se objevily názory, že by měl být kvůli šíření náboženské nesnášenlivosti a podněcování k nenávisti a zločinu zakázán.