Kopaná a dějiny

Sport se stal planetárním jevem. Společná hra, společné divadlo, společné nadšení. Právě konané mistrovství v kopané v Jihoafrické republice je toho nejlepším důkazem. Staví nám na odiv sňatek národů světa se sportem. Leč při uhranutí sportovním zápolením a jeho všeobjímajícím dopadem něco uniká. Kopaná a rozmach sportu vůbec svědčí o tom, že nám dějiny poťouchle vysmívají. O co jde?

Pojďme na to s trochu delší časové perspektivy. Duch moderní doby se utváří od 17. století jako vášeň pro bezhraničnost a neomezené aspirace. Co platí jako zákon ve světě, který odstartovala Descartesova věta: „Stáváme se pány a vlastníky přírody“? Odmítnutí konečnosti. A osvícenci Rousseauem počínaje a Kantem konče definují jako základní lidský princip schopnost člověka nekonečně a bezhraničně se zdokonalovat.

Sport zapadá přesně do této představy. Požaduje nové rekordy a lepší výkony, než jaké stačily včera. A nejen to. Žádá si vždy více diváků a stále více událostí. V tomto ohledu se neliší od techniky a průmyslu, jejichž krédem je nikdy nepřestat v hledání, jak využívat možnosti, které nabízí příroda. Sport je takovému snažení velice podobný. Je to stroj na uspokojování tužeb po kvantifikovatelných výsledcích.

Nesnáší žádné hranice a tímto postojem výrazně odlišuje moderní civilizaci Západu od všech ostatních. Od zrodu moderní doby nabývá lidská existence ráz sportu. Od člověka se žádá, aby byl výkonnější, běžel a fungoval rychleji, žil déle, pracoval intenzivněji, vydělával více, zůstával co nejdéle mladým ve srovnání s předchozími generacemi.

Sport má původ v Anglii v časech průmyslové revoluce. Dnes je to prostředek, kterým se exportuje a globalizuje nechuť k omezování, k limitům a hranicím. Je charakteristickou a základní vlastností moderního Západu. Nestačí mu vyvážet do světa touhu spotřebovávat. Nestačí mu jít s reklamou až tam, kde panuje největší chudoba. Nestačí mu exportovat po světě televizní podívanou ze sportovního klání. Exportuje naše myšlení a nás lidi moderního Západu.

Ostatní civilizace neznají nebo nikdy nepoznali to, co nazýváme „sport“. Zpravidla totiž považují „přehánění“, tedy bezúčelné posunování hranic, za velký prohřešek, za cosi hříšného. Na antickou moudrost „ničeho příliš“ odpovídá sport naopak: všeho stále více. I heslo současného olympijského hnutí tomu odpovídá: rychleji, výše, silněji. Sport tak vede všechny národy a civilizace k tomu, aby se přidaly k tomu, co je podstatou ducha moderního západního světa.

Moderní svět má dvě tváře. Právě sport umožňuje, aby jejich okouzlující rysy vynikly co nejzřetelněji. Na jedné straně je to nenávist (k omezování, k limitům), na straně druhé je to neomezenost jako pozitivum, jako hodnota. A boj o rekordy, které se dají matematicky kvantifikovat, činí chvályhodným, ba žádoucím.

V současné době probíhající a sledované mistrovství světa v kopané šíří po celé planetě výhody moderního uvažování. Kopaná, královský sport, nabízí díky své srozumitelnosti poselství modernosti nejsnáze. Je magickým zrcadlem, v němž se odrážejí všechny základní rysy moderního světa. Dá se říci, že mistrovství světa dělá pro věc naší modernosti totéž, co poutě do Lourd či Fatimy pro mariánský kult. Kupodivu je obojí velice blízko. Jak na stadiónech, tak i v dotyčných svatostáncích se očekává, že skryté tajemství se zjeví a zúčastněné, třeba jen na dálku díky televizi, osvítí. Fascinace světovou soutěží, které jsme dnes svědky a účastníky, se nedá vysvětlit ničím jiným. 

Celý svět je díky kopané najednou Západem. Paradoxně ani budoucí světová nadvláda Číny a Indie nebude ničím jiným než vítězstvím moderního Západu v zastoupení. A tady jsme u toho dějinného výsměchu. „Sport, který infikuje obyvatele světa ctnostmi stadiónů, usnadní v budoucnu předání štafety modernity na asijský Východ“, napsal jeden francouzský filosof. „Šíření modernity přesvědčováním a donucováním způsobilo tolik těžko napravitelných škod a tolik krveprolití. A dnes ke svému údivu zjišťujeme, že stačí ukázat, jak kopnout do míče“.