Utopie islámské republiky se přežila. Dnes je to už jasné. Bez ohledu na to, co vzejde v Íránu z konfrontace zastánců sekulárního státu a horlivců teokratické fantazie. Když se před třiceti lety ujal moci Chomejní, mnoho muslimů uvěřilo, že existuje třetí cesta mezi západní liberální demokracií a komunismem. Tou třetí cestou měla být islámská demokracie spojená s islámským hospodařením.
Islámská republika měla ztělesňovat islámskou demokracii jako syntézu islámských hodnot, garantovanou autoritou nejvyššího duchovního vůdce, s vlažnou názorovou svobodou. Ekonomika po islámsku se zase utvářela podle představy, že lze kombinovat podnikatelskou výkonnost a družstevní vlastnictví. V Íránu jsou ájatolláhové fakticky majiteli podniků zestátněných v roce 1979. Tyto představy islámské demokracie a islámského hospodaření měly v muslimském světě po tři desetiletí mimořádný ohlas. Íránský model „islámské republiky“ inspiroval muslimskou opozici v Egyptě, Túnisku či Alžírsku.
Dnes je už zřejmé to, co se na Západě už vědělo dávno, ale unikalo to většině v muslimském světě. Islámská republika je klamnou nadějí. Z pokusů vytvořit demokracii usměrňovanou nekritizovatelnými morálními autoritami vzešel režim spočívající na totalitářské represi, jež proniká až do ryze soukromých sfér jako tomu bylo kdysi v maoistické Číně či stalinském Rusku. K udržování pořádku na bázi strachu se využívají se polovojenské milice.
K uplácení a k vytváření fasády zdánlivého dostatku se stalo zvykem využívat zisky z prodeje ropy. Leč kurs ropy propadá a zisky klesají. K tomu se přidal stále citelněji se projevující dopad chybného a nepromyšleného využívání nerostných zdrojů. V porovnání s tím předvádějí ropné monarchie Arábie a Perského zálivu větší dovednost. Uvědomují si, že na chytrosti, jak naloží s ropnými zisky, závisí zcela a naprosto přežití jejich absolutistických režimů. V Libyi a Alžírsku, kde se ropná renta rozděluje méně štědře, se musí přidávat na represi.
Íránská mollokracie je náhle nahá i pro ty domácí, kteří jí nedávno ještě věřili. Jako nástroje obrany zbyly režimu jen represe, korumpování oddaných a chytání krátkozrakých na dočasná pozlátka. Jako v případě všech krachujících despotů se hledá vnější nepřítel a vyhrožuje se. V íránském případě je to vážné, neboť do hry vstupuje jaderná hrozba.
Íránský příklad s demokracií a republikou po islámsku obnovil v muslimských řad po četných zklamáních a mnoha porážkách v předchozích desetiletích naděje. Nikoliv náhodou se k datu 1979 váže zrod fenoménu, jemuž odborný jazyk dal název „islámský boom“. Strhnout se nechali i někdejší zatvrzelí levičáci a marxizující intelektuálové v muslimských zemích a stali se z nich horliví advokáti islámu. Po třiceti letech je sen v troskách. Islám nemůže dát soudobé společnosti a modernímu státu základy. Ukazuje se, že dnešní muslimové, kterých se dotkla modernost a mohou využívat její přednosti, nejsou ve svých projevech o nic méně sekulární než nemuslimové.
Kdo nahlédl v posledních letech do nitra íránské reality, může potvrdit, jak je mnoha Íráncům náboženství lhostejné, jak žijí moderní dobou, s jejími efemérními módami i s jejími nezvratnými technologickými změnami. Mešity se vyprázdnily a památník nad hrobem Chomejního, který se měl stát moderní poutní svatyní, zůstává nedokončenou novostavbou. Teokracie nechtěně přispěla k sekularizaci. Otevřela vzdělání ženám a tím jím uvolnila, jaksi nedopatřením, cestu na druhý břeh. Ženy často stojí v prvních řadách při manifestacích proti režimu. Není divu. Na islamismus doplácejí ženy nejvíce.
Je jasné, že islamismus, tento islám s politickými ambicemi, nemá perspektivu. O to nebezpečnější pro svět bude jeho umírání, neboť islamisté dávají přednost smrti ve spektakulárních atentátech s desítkami a stovkami obětí před vzdáváním se a rezignací. Islamisté těžko snesou vědomí, že jejich největší nepřítel, liberální demokracie, se prosazuje jako universální a nezvratná aspirace většiny lidstva.
Leč polovina zeměkoule žije dosud mimo možnosti, které liberální demokracie nabízí. Nelze proto uniknout otázce, jakou strategii by měl zvolit západní svět, kde se liberál ní demokracie stala již běžnou normou. Má hrát roli pasivního diváka? Má mlčet nebo jen řečnit, jako se stalo v roce 1938 v době Mnichova, v roce 1956 během povstání v Budapešti, v roce 1968 v Praze či v roce 1989 při událostech na náměstí Ťien-an-men v Pekingu? Anebo má intervenovat? Jako v Jugoslávii, v Kábulu či Bagdádu. Hledá se samozřejmě třetí cesta. Dějiny nás učí a současnost potvrzuje, že neexistuje.
