Dlouhá léta se naše příslušnost, povědomí o tom, kam patříme, naše identita odvozovaly od náboženství a kultury. Náboženství zakládalo identitu civilizace. Stalo se z něho kulturní dědictví. Je to rubáš neklamě svědčící o smrti náboženství jako alfy a omegy celospolečenského života. Ztracená opora společenské identity se dnes hledá porůznu, dokonce i v kuchyni.
Navštěvujeme kostely a kláštery proto, abychom obdivovali jejich krásu, nikoliv proto, abychom se tam modlili. Kulturní dědictví vystřídalo Boha v roli kultu. Když nábožensko-kulturní tmel celospolečenského života a civilizace zvětral a nedrží, hledá se náhrada. A tak sledujeme, jak se všude ve světě i u nás tlačí do televize, televizních pořadů a soutěží kuchyně a jak se z přípravy pokrmů stává kolektivní posedlost.
Není pak zřejmě nadsázkou si myslet, že dřívější idetifikaci skrze náboženství a kulturu na hrazuje identifikace nová a to kulinářsko-kulturní. „Identitou civilizace už není její náboženství, nýbrž její kuchyně“ tvrdí jeden francouzský filosof. Reaguje tak mimo jiné na to, že francouzská kuchyně se dostala na seznam památek chráněných organizací UNESCO.
Nevylučuji, že je to ironie, leč něco na tom bude. Moderní společnost je stále náchylnější nacházet sama sebe v tom, co je jednoduché, co přichází bez velké námahy a co je chytlavé, rozptylující, zábavné. Může to být sport, moderní populární hudba, oděvní móda, stejně jako kuchařství. Stačí, když to média patřičně nafouknou, postaví do centra aktuálního dění a ostatní jako únavné a nezajímavé anebo nesoutěžní a nehodnotitelné pozbývá ceny.
Přehánění kolem kuchařství a kuchyně, záplava soutěžení, kdo má a kdo nemá na to být šéfkuchařem, různí ti Pohlreichové, Jamieové a Ramsayové, kteří nabízejí kuchyň jako zábavu, bitevní pole a především vlastní byznys, to vše je více méně obrazem společnosti, které není zcela zdravá. Společnosti unášené proudem. Měknoucí a tající společnosti, která se chytá kuchaření jako poslední jistoty a posledního bodu ke svému zakotvení.
Kolem prostřeného stolu lze ještě vytvářet iluzi společného svazku. Je to místo, kde se ještě dají setřít názorové, zkušenostní rozdíly a pocitová naladění a pěstovat dojem nějakého společenství. Okolo receptů, způsobů vaření a stravování se ještě zachovává iluze, že jsme schopni navzájem komunikovat a představovat celou jednu civilizaci. Z pokrmů konzumovaných ze společného stolu se tak nechtěně stává parodie někdejšího svatého přijímání, eucharistie.
Televize zmnožuje tuto iluzi do nekonečna, když nabízí kulinářské pořady se shodným společenským záměrem a službou, jako když přenáší fotbalové a hokejové zápasy. Po dobu kramářského a pouťového představení spojuje miliony osob, aby se v nich utvrdila víra, že v této chvíli stále ještě žije něco, co je reálně ztracené, totiž nějaká skutečná pospolitost a společenství. Kulinářství se pasuje na lék utišující bolest z alarmující krize vyvolané ztracejícím se smyslem pro společné.
Vzestup moci kuchyně a její vykořisťování médii vycházejí ze společenské nezdravosti. Dokazuje to úloha, která jí připadla. Hrát přízrak smyslu v civilizaci, která už neví, čím je a ze zoufalství či dětinské bezradnosti přehazuje hodnoty, jak se zrovna hodí. Opravdové milovníky stolu a jeho radostí tento způsob propagování kuchyně pobuřuje.
Pravá kuchyně nepotřebuje závodit, není to spektákl, ani nějaký dodatek a přívažek, a v žádném případě poslední útočiště smyslu mizející národní kultury. Není to prostředek k osmyslení něčeho jiného, je to smysl sám o sobě. Kuchyň je k tomu, aby chutnala a okouzlovala. Nic víc a nic méně. Zbavujíc se všech nadbytečných parazitů a přívěsků doby dokáže skutečná kuchyně naplnit průpovídku řeckého filosofa Herakleita: „Také v kuchyni mají bozi místo!“
