Osud egyptské revoluce „arabského jara“ není zdaleka rozhodnut. Elán svobodomyslnosti, vzešlý z mládeže infikované světovými trendy, tlumí a dusí tradice a politikářské kalkulování. Není to nic zcela nového. Konflikt islámského tradicionalismu a liberálního modernismu, střetávání snah islám modernizovat a islamizovat modernitu, se vpisuje do dějin moderního Egypta téměř dvě století.
Ve dvacátých letech 19. století vyslal egyptský paša Muhammad Alí „studijní“ expedici do Francie. Mezi čtyřmi desítkami jejích členů, egyptských studentů, figuroval v roli jakéhosi zpovědníka a rádce, nebo spíše dohližitele na spořádanost členů mise, jistý Rifá´a at-Tahtáwí. Zbožný muslim, který nepostrádal dychtivost poznávat. Po pěti letech, které strávil s egyptskou misí „mladých mužů“ v tehdejší vůdčí zemi evropské modernizace, sepsal obsáhlou zprávu. Stala se předzvěstí arabského obrození, horečného dohánění vzdělanostní zaostalosti, v 2. polovině 19. století, tzv. nahdy.
O více jak století později se vydala do světa jiná skupina egyptských mladíků. Tentokrát cestovala až na západní polokouli, do Spojených států, které přebraly roli vůdčí země světového pokroku. Mezi stipendisty byl jistý Sajjid Kutb. Také on si nenechal své zážitky jen pro sebe. Z jeho spisů, v nichž vyjadřuje zděšení nad moderní civilizací, se živila a dodnes živí antizápadní ideologie Muslimského bratrstva.
„Hledej poznání, i kdybys za ním musel jít až Číny“, praví jedna z muslimských tradic, hadísů, které doplňují korán jako zdroj islámské náboženství v teorii i praxi. Poznávat, abychom se měnili a přizpůsobovali? Anebo abychom věděli, jak se bránit cizímu, rozuměj nepřátelskému, a jak nepřijít o vypěstovaný a křečovitě chráněný pocit vlastní výlučnosti? Dva přístupy k západní civilizaci, které lze sledovat i dnes v chování a jednání arabských muslimů a nejen těch v Egyptě.
„Rýžování zlata“ nazval svoji podrobnou zprávu o pobytu v Paříži at-Tahtáwí. Oživoval tím jedno z poučení arabských mudrců, podle nichž je poznání oním „ryzím zlatem“, jež je cennější nad sebevětší bohatství hmotné. Knihu lze číst jako zápisky udiveného pozorovatele, který si všímá jak každodenních zvyklostí běžného života kupříkladu stolování, zábavy, hygieny, tak kultury, literatury či divadla, aniž by ponechal stranou veřejný život, způsob vládnutí a ústavu, v té době vzorovou, s platnými zákony. V autorových poznámkách mohl najít informace i potenciální muslimský turista do evropské země. Do ruky dostával užitečného průvodce.
Egypťanova zpráva může mít rovněž ráz nepřímé polemiky. Klade nezřídka vedle sebe počínání lidí muslimského a křesťanského světa, aniž by hodlala odlišnosti tak či onak soudit. Nabízí prostě a bez předsudků čtenáři výdobytek, čirý poklad, „zlato“, vzešlé ze zvědavosti, zvídavosti a touhy znát. V arabském světě, který si zvykl od 12. století vystačit sám se sebou a spokojoval se s tím, že ostatní svět zná dostatečně z vlastních knih, udělal at-Tahtáwí rozhodně téměř revoluční krok.
A o to víc pak, přidá-li se k tomu to, co si dovolil za základě poznání sdělovat: „Cudnost a počestnost u zdejších žen nevychází z toho, že jsou zahaleny či nikoliv. Souvisí s výchovou, dobrou nebo špatnou, kterou dostávají“. Jako kdyby se tu uváděla v pochybnost veškerá formálnost víry a kultury, křečovitě se chytající dodržování zvyklostí bez znalosti a pochopení. Ona neřest překračující věky, která se v moderní době vrací v podobě návratu zahalování, ostentativního kolektivního modlení, slepého lpění na ramadánu či stravovacích zákazech, tedy věroučných formalitách, které lze jako viditelné slupky dobře kontrolovat, hlídat a jejich nedodržování stíhat.
Anebo tím obtěžovat, ba provokovat v otevřeném a globalizovaném světě okolí. Dejme tomu tak, když Saúdská Arábie vyšle na olympiádu dvě ženy, aby za to sklidila potlesk, že dává ženám rovnoprávnost, leč následně trvá na tom, že musí být dodrženo ženské právo skrýt si vlasy pod závoj. A západní sportovní výboři se poslušně podřídí, neboť od mezinárodního olympijského výboru dostanou echo, že by z toho mohly vzejít nepřijemnosti v podobě ztráty štědrých příspěvků bohatých naftových emírů.
Jako kdyby tato situace nahrávala pohrobkům Sajjida Kutba, kteří vědí, že modernizaci zastavit nelze, leč bránit tomu, aby globalizace nepronikla do mravů, lze. Pomocí osvědčených prostředků - uplácení a nátlaku. Není divu, že palestinský Hamás, filiálka egyptského Muslimského bratrstva, která se osamostatnila, nikoliv ovšem proto, aby si dělala vlastní ideologii, nýbrž proto, aby mohla mít „nezávislé“ vedení, pořádá dnes v Gaze letní tábory pro děti, kde se chlapci s děvčaty setkat nesmějí. Aby si na sebe snad příliš nezvykli a nevydali se následně cestou podle „zvrácených“ západních vzorů.
Současným islámským fundamentalistům tak musí informace egyptského „zlatokopa“ v Paříži, stará dvěstě let, občas připadat jako nemístná provokace. Jeho „pozitivistické“ vypravování může totiž působit tak, jako kdyby proti tomu, co popisuje, neměl námitek, byť by si to jeho svědomí muslima vyžadovalo. „Umění milovat ovládá ve Francii srdce většiny mužů i žen. A milují se jen pro lásku samu, aniž by sledovali jiný cíl. I když mezi mladými může milování vézt i ke sňatku“.
„Zlato z Paříže“ v at-Tahtáwího podání je první vlašťovkou „špatných“ příkladů z moderního světa, kterými se mohla egyptská mládež zkazit. Není divu, že jeho zpráva vycházela v různých úpravách, aby nešokovala. Leč i nám, zdánlivě nezúčastněným pozorovatelům, může nabídnout přinejmenším dvě poučení. Za prvé, islám nemusí být pro muslima překážkou poznávat ostatní a závazkem k zaslepenému konzervativnímu konformismu. Za druhé, největšími nepřáteli islámu jsou samotní muslimové, když jednají, jako kdyby jejich náboženství mělo být něco jiného a lepšího než hledání společného lidského dobra s ostatními.
