Ne, tento výrok nevyšel z úst francouzského útočníka Thierry Henryho, i když by mohl, máme-li dosud v paměti závěr středečního fotbalového večera na Stade de France. Pochází z knihy Petra Horáka Budování kapitalismu v Čechách, kterou tvoří rozhovory s Tomášem Ježkem. Tuto větu měl pronést někdy před čtvrt stoletím Václav Klaus.
Parta jeho přátel si jednou vzala na paškál Maradonu za gól rukou, který dal Angličanům na mistrovství světa v Mexiku. Všichni se shodli na tom, že se slavný hráč zachoval jako prevít. Ovšem jen do chvíle, než promluvil Klaus. „Jak ho můžete odsuzovat, když se mu podařilo obehrát i rozhodčího a klamání rozhodčího je součástí hry. Že ten gól padl, je potřeba vytknout rozhodčímu. Byla to jeho chyba, že ho neviděl“. A pak připomněl vlastní příklad, kdy v nějakém zápase ve volejbalu se při rozhodujícími míči dotkl nedovoleně sítě. Věděl o tom, všichni protihráči ho vyzývali, ať se přizná, rozhodčí si toho nevšiml, on se nepřiznal a zápas skončil výhrou jeho týmu. „Považuji to za normální a správné, kdybych se přiznal, tak jsme možná nevyhráli“, dodal.
Nehodlám být arbitrem. Těžko soudit, co je Dichtung, a co Wahrheit. Možná, že to bylo trochu jinak. Leč i v takto prezentované výpovědi je obsaženo něco podstatného. Dnešní pohled na sport přijatý či tolerovaný veřejností a mající v politické elitě své přímluvce. Kolik je tam ze sportu jako aktivity pěstující ušlechtilost a poctivost, kolik ze sportu jako hry, v níž jde jen o výhru, slávu a peníze?
Reakce politiků ve Francii na „směšné vítězství“ týmu „Modrých“ zásluhou nesnesitelně viditelné ruky slavného útočníka hovoří jasně: „Není to na oslavování, ale takový je zákon sportu“ anebo „neohrnujme nos, kvalifikovali jsme se“. Sám prezident Sarkozy dal najevo, že se nehodlá ve věci angažovat: „Není to moje záležitost, nýbrž věc mezinárodních fotbalových orgánů“. Taková je tedy oficiální linie Francie. Kopaná se stala něčím více než pouhou nezávaznou hrou. Jde v ní o značné peníze a její popularita je tak mocná, že dokáže přimět francouzské politiky hlásat najednou zcela opačný názor, než jaký by prosazovali jindy. Klanějí se před tímto sportem jako před posvátnou krávou. A zapomínají na normální reflexy. V tomto směru je Václav Klaus jiná třída. Názor měl vždy jasný. Zvítězit.
Dnes ráno jsem ve francouzském rozhlasu zaslechl následující úvahu. Představme si, že by se z kopané nestalo zkažené průmyslové odvětví a že fotbalisté a vrcholoví sportovci vůbec by neztratili schopnost normálně, nebo jak kdysi bývalo zvykem říkat, sportovně reagovat. Thierry Henry, který zahrál rukou a kterého viděly miliony kluků ve Francii a ve světě, spatřující v něm svůj idol, by zareagoval jinak. Udělal by to, co udělá každý táta, který hraje se svými kluky kopanou, leč co se stalo něčím nemyslitelným ve fotbalovém průmyslu. Představme si, že by šel k rozhodčímu a řekl mu: „Nebyl to gól, zahrál jsem rukou“. Představme si, že by pak před televizními kamerami vysvětlil, že on, navíc kapitán „Modrých“, nemohl připustit, aby jeho mužstvo postoupilo podvodem. Asi by vstoupil do dějin fairplay a pro výchovu by udělal neocenitelnou službu. A když to neudělal on, mohli to udělat politici a říci, ano, jsme pro opakování zápasu. Alespoň takto by něco zachránili.
Francouzi, pravda, občas trpí záchvaty idealismu, ale tentokrát se řada z nich navíc velice stydí. „Toto mužstvo se nezasloužilo postup“, prohlásil včera bývalý francouzský internacionál Bixente Lizarazu, „a ještě taková nezapomenutelná ostuda“. Tisíce francouzských vychovatelů a trenérů je dnes zdrceno. Za měsíční odměnu, která je ekvivalentem deseti minut práce Thierry Henryho, se snaží sloužit sportu a kopané, která přitahuje tolik kluků, a vštípit jim základní pravidlo života ve společnosti – ohled k druhému. Jedno gesto stačí zničit práci mnoha měsíců, ba roků. Když ve finále mistrovství světa v Německu Zinedine Zidane, dodnes nejpopulárnější francouzský sportovec, dal přednost odvetě před sebeovládáním, jeho rána hlavou do soupeřova břicha se stala příkladem pro desítky francouzských fotbalistů od žákovských mužstev ke kategoriím dospělých. Příklady táhnout, a těch nejslavnějších zejména.
