Před několika dny byla vypálena pařížská redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo. Dovolila si reagovat karikaturami na vývoj „arabského jara“. Vítězství islamistické strany ve volbách v Túnisku a příslib obnovy šaríy, „božího zákona islámu“ vítěznými povstalci v Libyi vyprovokovaly „francouzský Dikobraz“ k satirické reakci.
Na požár, vyvolaný dvěma zápalnými láhvemi, reaguje celá francouzská politická scéna v nebývalé shodě podle zásady svoboda karikovat musí být zachována. Jde o nesporný názorový posun, i když motivace k odsouzení činu a k obhajobě názorové svobody jsou různé.
Ještě před šesti lety, v době soudního procesu vedeného proti dotyčnému satirickému časopisu za to, že si dovolil přetisknout dánské karikatury proroka Muhammada, nezněly reakce tak jednoznačně jako dnes. Připomínám, že žalobu, kterou vznesli mluvčí několik muslimských organizací, pařížský soud odmítl a svůj výrok nezměnil, ani na základě odvolání žalobců. Řada osobností všech politických směrů tehdy ještě tvrdila, že zveřejnění karikatur bylo nevhodné, protože stigmatizovalo celý islám a všechny muslimy chovající ke svému prorokovi posvátnou úctu.
Dnes je slyšet daleko méně výroky typu „odsuzuji, ale...“. Ono „ale“ vyjadřuje veškerou dvojjakost, veškerou rezignaci a veškeré ustupování zvyklosti hrát si na oběť, s níž tak dobře dokáží manipulovat fundamentalisté nejrůznějších ražení. Jednoznačné odsouzení trestného činu, aniž by se objevily pokusy dosud nezjištěné pachatele nějak omlouvat, je příjemným překvapením.
Je to překvapení, protože se již nějaký čas ve veřejné diskusi o islámu usadil výraz „islamofobie“. Slovo, které mate a které s cílem klamat také vzniklo, se využívá nazdařbůh. Berou si ho jako štít ti, kteří si myslí, že jisté stránky islámu není dovoleno nikomu kritizovat, natož pak zesměšňovat. Případně že je to nevhodné či nevkusné.
Další pojmenování, kterým je bráněn islám proti karikování, zní „stigmatizace“ menšiny karikováním tmářství a zločinných excesů víry. Nyní si ho vzal za oporu pro vyjádření svého názoru zatím jen jediný z těch známějších, intelektuál Pascal Boniface. Vyčetl Charlie Hebdo „neřest“ vymezování menšiny jako snadné kořisti pro kulturně odlišnou většinu. Vyznivá to tak, jako kdyby dotyčný vinil satirický časopis coby přisluhovače většiny, které se kulturně nadřazuje nad slabou a křehkou menšinu.
Na něco takového lze reagovat otázkou: Znamená snad výsměch adresovaný tmářství některých muslimů něco jako diskriminaci všech muslimů? Kdo trochu obeznámen s humorem Charlie Hebdo si musí řici, že takové obvinění jeho satiriků je nebetyčná pitomost. V duchu francouzské antiklerikální tradice se vysmívají všem náboženstvím a velmi často domácímu katolicismu a jeho duchovním. Vždy to byla a zůstává tribuna volnomyšlenkářství.
Termín „islamofobie“ nachází nyní ozvěnu v podobě výrazu „křesťanofobie“. Operují s ním aktivisté několik organizací katolických integristů. Od konce října opakovaně obléhají Městské divadlo Paříže, které má na programu hru Romea Castellucciho o „Synu božím“. Muslimové tedy nejsou sami, kdo má mezi sebou omezené a tupé fundamentalisty.
„Křesťanofobie“ neříká o nic více než „islamofobie“. Je to novotvar vytvořeny podle vzoru homofobie, germanofobie a dalších fobií proti identitám. Islám nebo katolicismus jsou náboženství, nikoliv identita sama. Jistě, všude lze narazit na osoby, které nesnášejí muslimy, na „muslimofoby“. Leč to je něco jiného. Jsou to rasisté, kterým vadí komunita, nikoliv jen náboženství. Kritika sionismu není automaticky antisemitismem, protože všichni Židé přece nejsou sionisté. Antiklerikalismus počátků 20. století také nebyl rasismem. Mířil přece na panovačnou tendenci v katolické církvi, nikoliv nutně na každého jednotlivého faráře.
Kritika náboženství, často jako nástroje moci nebo jako politické síly, jakéhokoliv náboženství, jeho dogmat, jeho názorů, se nemůže považovat za nepřípustné vymezování a vyčleňování nějaké identity jako svou podstatou nepřátelské vůči ostatním, za „obětního beránka“ většiny, za „stigmatizování“.
Takovým či podobným způsobem je třeba reagovat na stanoviska některých obhájců islámu. Nyní konkrétně třeba předsedy Francouzské rady muslimského kultu Mohameda Mussáwího. Prohlašuje, že „karikovat Proroka je nepřijatelné“. Taková věta nemá žádný právní či politický smysl. Karikovat cokoliv je právně přípustné, je to dokonce součást individuálního práva, zatímco rouhačství z hlediska evropských právním norem neexistuje.
Vysmívat se bohům a těm, kteří si na zemi dělají nárok, že je reprezentují, to neznamená stigmatizovat, značkovat, stavět na pranýř ty, kteří věří. I když zesměšňovat ty, kteří mají moc a kteří stoupají vzhůru po zádech druhých, je ještě demokratičtější...
