Jed lhostejnosti

Vraždění v Sýrii neslábne. Neuplyne den, aby se o tom zpravodajství nezmiňovala. Pravda, s každým novým týdnem o kousek kratším způsobem než v týdnu minulém a s ubývajícím zájmem. Dvacet nebo třicet mrtvých v Halabu už neupoutá o nic více než smrtelná nehoda na dálnici. Nejvitálnější síla v nás je lhostejnost.

Zavraždění amerického diplomata Christophera Stevense v Libyi nevzbudilo pohnutí, jaké by se bývalo dalo čekat. Přitom k němu došlo v Benghází, v hlavním městě Kyrenajky, jejíž obyvatelstvo bylo chráněné Západem před hromy a blesky, jimiž mu hrozil někdejší diktátor. Snad by se to mohlo vysvětlit tím, že v danou chvíli strhly světovou pozornost zcestné reakce muslimů na pochybný film o prorokovi islámu z „dílny“ jednoho koptského provozovatele autoservisu z Kalifornie.

Naopak karikatury zveřejněné následně francouzským satirickým týdeníkem Charlie Hebdo nevyvolaly s obavami očekávané bouře protestů v zemi a ve světě. Francouzští muslimové překvapili. Pobouřených byla jen hrstka, zatímco ostatní prokazovali zdrženlivost a kázeň.

Je to možná první úspěch umírněných muslimů, jímž se dosud po právu vyčítalo mlčení, když se naskytla příležitost, aby předvedli odvahu krotit své horlivé souvěrce. Ostatně, po celém muslimském světě se neozývaly jen hlasy protestů, ale projevila se i vůle čelit násilí ze strany všech muslimských extrémistů. Ať už byli pokřtěni jako džihádisté, salafisté či aktivisté al-Qá´idy a bijí se vzájemně mezi sebou, jejich společným cílem zůstává páchat atentáty na Západě, v Izraeli a ve všech arabských zemích, jejichž vlády udržují dobré vztahy se západními zeměmi.

Mělo by se v Sýrii intervenovat jinak než humanitárně? Ať si s tou otázkou lámou hlavu geopolitičtí stratégové. Leč odchod Bašara al-Asada do ústraní a ukončení odporných masakrů a nepřijatelného nepřátelství v zemi by alespoň částečně smazalo hanbu, která z tohoto konfliktu ulpívá na celém současném lidstvu.

Ať už si myslíme o humanitární pomoci cokoliv, ať už ji pomlouváme, zesměšňujeme, kritizujeme, zůstává v ní něco lidsky podstatného a pro budoucí přežití lidstva důležitého. Je to praktický výraz víry, že člověk může pro druhého člověka, který trpí, něco udělat, aby jeho utrpení zmírnil, a že to má smysl bez ohledu na trvalé riziko zneužití a využití jiným směrem. V případě společností, které je vystaveno útlaku, které žádají svobodu a jsou kvůli tomu drceny, jsou solidarita a pomoc zcela oprávněné.

Bohužel společnosti, kterým se západní země snaží tak či onak pomáhat k tomu, aby se samy osvobodily a zbavily svých diktátorů a tyranů, jsou tragicky rozděleny. Zakrývat to nelze. Nepřátelství a nenávist panuje mezi skupinami a komunitami a hrozí nebezpečí, že noví vůdcové, kteří se dostanou k moci za pomoci Západu, uvrhnou zemi do nové tyranie. Anebo se budou nápadně podobat těm, které osvoboditelé od moci vyhnali.

Velmi názorně to ilustruje růst moci a vlivu radikálních islamistů v Túnisku, Egyptě a Libyi. Určitě z toho nepovstává antidotum na naši lhostejnost, ba naopak. Komu a jak se má pomáhat? Jen těm, kteří si přejí – dovolím-li si použít dnes zavedený výraz - „demokratizovat“ po západním způsobu svůj islámu v rámci nově získané svobody? Anebo i těm, kteří chtějí islamizovat onu formu svobody, která se nazývá demokracie? Odpověď nemáme a nehodláme riskovat následnou sklízeň plodů mylného odhadu. Alibistické „nevměšovat se“ a vyčkávat z nás možná udělá neomylné „mudrce“. Koneckonců, tvářit se jako rozvážnost dokáže i lhostejnost.