Jaro sbohem aneb Werther neskonal

Náhoda otevřela zasutý šuplík paměti. Tentokrát nic po vzoru sladkých „madlének“ na jazyku se rozplývajících. Kdysi připomněly Marcelu Proustovi, francouzskému spisovateli, babičku a její časy a vznikl z toho slavný román o „hledání ztraceného času“. V mém případě to bylo prostší. Jen letmý pohled na jeden český film pro děti, starý už 55 let.

Nikdy jsem nebyl filmovým fandou. A dnes do kina chodím stále méně. Nějaká vtipná veselohra a když tak něco jako Králova řeč, příběh o skrytém heroismu, který možná v Britech probudil odhodlání vyhrát válku. Úryvek z filmu o cestě chlapce z města na venkov za dědečkem jsem shlédl jaksi mimoděk, když jsem se na skok zastavil v pražské rodině mých blízkých. Jako kdybych se mávnutím čarovného proutku náhle ocitl o téměř půl století nazpět.

Jezdil jsem tehdy se sestrou po několik let za sebou na pololetní prázdniny lyžovat do Jizerských hor se skupinou dětí z podniku, kde pracoval náš otec. Sportovali jsme nadšeně a ve všem možném. S výbavou po rodičích, v novinkách typu „gumáky“, ale dokonce pak i na slavných běžkách „favoritkách“ z hikorového dřeva. Lanovky a vleky byly vzácností a na lyžích se většinou „pochodovalo“. Leč příroda byla krásná a dětský kolektiv ještě lepší. A což teprve, když nám „uhelné prázdniny“ prodloužily pobyt v horách o týden nebo i dva.

Měli jsme se rádi a svět byl nejlepší ze všech možných. Jak pak by mohl nebýt, když nám na „túře“, jak v letité zpravidla selektivně pozitivní paměti natrvalo ulpívá, vždy svítilo slunce, pohled do podhorského kraje od Severáku či z Královky byl úchvatný a vše, co bylo v nás a kolem nás, mělo v tom sněžném kabátě najednou jiný ráz, který se nazývá okouzlení.

Ta dívenka byla zprvu takový pulec. Rok se přehoupl a obraz se změnil. Už nikoliv děvčátko, ale ještě žádná zralá dívka. V překotném citovém rozpuku. Tápající a bezděčně hledající cíl, na který se upnout. A do její cesty jsem z čista jasna zapletl já. Pro ni to byla zřejmě první spontánní zamilovanost, pro mne první silná zkušenost s citovým jiskřením. První bouřlivé zazáření na obzoru.  

Trvalo to dva roky. Zalíbení v emocích zrozené, v emocích skonalo. Nezralost nás porazila. Láska? Příliš vážné a zavazující slovo. O něco takového je třeba bojovat. Nespokojí se nadlouho jen se vzájemným okouzlením, byť se zdálo nejsilnější a nejhlubší. Asi jsme to cítili oba, pravda, každý po svém, ale vyslovit se to nedalo, natož mít sílu s tím něco podniknout.

A tak namísto toho, abych psal básničky plné obdivu k dívence nezměrně půvabné a pohledně čisté jako anděl na svatém obrázku, anebo po vzoru rytíře De Grieux abbého Prévosta d´Exiles recitoval, že „Manon... je moje umřít pro krásu“, sepisoval jsem upocené dopisy zmateného filosofického mláděte. Antoine de Saint-Exupéry mě přece učil, že „milovat, to znamená dívat se společně jedním směrem, nikoliv jeden na druhého“.

Nabízel jsem k rozdávání vlastní obdiv k přírodě a hudbě, ale pro dívčí dušičku to nemohlo být více než nudné řečnění. Dychtila po něze a toužila sdílet náhle vytrysklý údiv, z něhož se točí hlava. Krása hledala formu, jež nespočívá ve složitosti, nýbrž v nenucené jasnosti. Ještě jednou jsme se pak potkali, ale v onom rozpoložení, které by se dalo nazvat po geometricku „přímky se setkávají v nekonečnu“. Jeden s touhou po lidské přirozenosti, druhý s vírou v ráj lidského ducha s jeho krásnou volností, hloubkou i veselím.

Ztráta bolela a hojila se dlouho. Mladého Werthera jsem nenapodobil. Kdyby se měřilo jen dle dívčího kouzla a půvabu, kulku do mé hlavy by si to skoro zasloužilo. Motýlek, co právě roztáhl čerstvá křidélka k prvnímu rozletu do prosluněného dne. „Manon je motýl, Manon je osud, Manon je vše, co nepoznal jsem dosud...“. Na něco takového sáhnout je zločin. Nemůže to skončit jinak. Musí uletět. Marné bylo snažení zadržet ho slovy.

A co s tím má společného film? Vlastně téměř nic. Snad jen tolik, že dívenka patřila deset let mezi dětské filmové hvězdy. Filmem, který mě vrátil zpět do „ztraceného času“, to pro ni kdysi dávno vlastně začalo. Doslechl jsem se o tom později a jen okrajově. Nikdy jsem opusy, kde hrála, neviděl, nikdy jsme o tom spolu nehovořili. Jako kdy šlo o něco, co nestojí za řeč a kráčí jaksi mimo nás. K našemu příběhu jsme to nepotřebovali. Česká filmografie její jméno sice registruje, ale dál o ní neříká nic.

Nevím, zda chci, abych se dozvěděl víc. Z toho, co se kdysi seběhlo, nezbyl než závan těžko uchopitelného snu, něžného a jímavého, jak dětské pohlazení. „Vždy musíš něco ztratit, a něčeho se vzdát, je líp se nenavrátit, a jenom vzpomínat“, píše Jaroslav Seifert ve sbírce Jaro sbohem.

Raději nevědět?  Znáte přece vyprávění o skutečném osudu slavných veronských milenců Romea a Julie z Knihy apokryfů Karla Čapka? Leč nemohu se ubránit pocitu, že zůstalo něco jako dluh. Nevyslovený dík za copatý dívčí zázrak, jenž mi před lety dovolil poprvé silně prožít údiv, okouzelní i bodavý smutek. Složit poklonu. Životu za jedinečný dar... a osudu za to, že jsem neskončil ani jako zklamaný Romeo, ani jako mrtvý Werther.