Islamizace jako budoucnost Evropy zůstává pouhou spekulací. Hrozba se může naplnit anebo nikoliv. I když úvahy na toto téma nezřídka vedou k fantazírování a k bujným představám o blížící se apokalypse, není nutné propadat fatalismu. Stačí místo strašení mobilizovat rozum.
Z reakcí a postojů ohledně islámu, které stihnu sledovat, jsem si udělal následný obrázek veřejného mínění v České republice. Panuje v něm názor, že politici nejen u nás, ale v celé Evropě strkají hlavu do písku a pomoci prodejných novinářů (a intelektuálů) se snaží ukolébat veřejné mínění tím, že vše je v pořádku a pod kontrolou. Projevit naplno názor prý brání politická korektnost. Česká diskuse má jasnou vůdčí linku. Kdyby se konalo všeobecné hlasování o islámu, dá drtivá většina evropské veřejnosti najevo, že má z muslimů strach. Kdy to konečně politici pochopí a začnou jednat?
Ano, z islámu jde strach a tento strach se úspěšně šíří. Proč? Zřejmě proto, že se směšuje islám, terorismus, islamismus, atentáty, výroky z koránu, vraždy ze cti, kamenování cizoložných žen, bičování, mnohoženství, zahalování, zákazy a příkazy do jednoho celku. A ten nakonec dostává navrch pečeť hrůzy a násilí. Nezáleží na tom, co ten či onen muslim říká a tvrdí. Každý z nich je přece nakažen virem nenávisti k Západu. Naroste-li počet muslimů v Evropě tak, že se stanou většinou, nic již nezabrání tomu, aby se krásný starobylý kontinent změnil v tálibánský Afghánistán.
Takový alarmismus může být užitečný, pokud probouzí elán v pozitivní smyslu. I když nejsem nábožensky zaměřený, výroky českého kardinála Vlka z konce minulého roku o hrozbě islamizace Evropy pokládám za takový pozitivní alarm. Jeho cílem není strašit, nýbrž poukázat na „duchovní vyprázdněnost Evropy“. Na rozdíl od hysterie, xenofobních nálad a jejich politizování vidím v takových výzvách snahu mluvit veřejně o závažných otázkách. Je v nich apel na podstatné skutečnosti. I moderní člověk nevystačí jen se svými pocity a přirozenými sklony. K životu a k harmonickému společenskému soužití potřebuje mít vědomí jistých morálních zásad, respektovat je a jimi se řídit.
Evropanství by mělo znamenat vzdělanost a principy. Evropa, to je také rozum a racionalita. Rozum by se neměl spojovat jen s účelovostí a prostým kalkulem momentální výhodnosti. Už samo české slovo rozum to má v sobě obsažené. Dá se chápat jako složenina dvou významů a to rozumět a umět, rozmýšlet a znát. Je třeba to připomínat, i když si myslíme, že je to jasné. Leč tendence ve společnosti ukazují, že to tak mnohdy neplatí. Moderní společnost nemá iracionalitu pod kontrolou jen ze své podstaty. O rozumné přístupy je třeba vést každodenní zápasy.
Úvahy o možné islamizaci Evropy jsou oprávněné. Obsahují však čertovo kopýtko. Pokud si politici donedávna mysleli, že s muslimy nebudou problémy, najdou-li práci a bydlení, dnes mění názor. Leč jak to vskutku funguje? Protože dnešní politika se neřídí prioritně principy a normami rozumu, nýbrž veřejným míněním a bere hlavně ohled na to, co si lidé momentálně myslí, vystřídaly návaly populismu někdejší lhostejnost. Švýcarská přímá demokracie přichází do módy jako ideální recept. Referendem zastavit hrozbu islamizace.
Kupodivu v české diskusi a zdá se, že i v diskusi evropské, chybí hlasy, které by považovali úvahy o islamizaci Evropy za zástupný problém. U nás, kde už i mnozí komunisté chodí do kostela, aby dělali dojem na voličstvo, nepřekvapuje, že ateistický sekularismus není slyšet. Požadovat nenáboženskost veřejného prostoru se u nás nenosí.
Máme u nás naopak liberály, kteří soudí, že v Evropě dělá více škody sociální stát než islám. Pokud prý budou evropské státy nabízet příliš měkké podmínky pro udílení sociální pomoci, migrace do Evropy se neomezí. Tomuto razantnímu názoru chybí ovšem zamyšlení nad tím, kdo jsou hlavními sociálními aktéry islamizace. Dnes už je zjevné, že to nejsou chudí, nezaměstnaní a sociálně slabí. Jsou to lidé nezřídka vzdělaní a v mnoha případech i noví konvertité s prokazatelně evropskými kořeny.
Liberálové, kteří si myslí, že radikální řez do státu blahobytu vyřeší vše, připomínají komunisty, kteří si mysleli, že materiální základna změní nadstavbu lidského myšlení a chování. Oddávají se mystice svobody, v níž není rozdílu mezi svobodou divokou a svobodou civilizovanou. Jejich přehlížení hrozby islamizace je součástí tažení proti státu, proti organizaci a právní regulaci svobody, jež brání zneužívat svobodu proti jinému člověku a proti lidské důstojnosti. V zájmu trhu, který je sice mocný, ale zároveň všehoschopný. Zisk je zisk, jedno odkud přichází. A koneckonců nedotkne-li se islamizace tržní svobody, vezmi evropské hodnoty čert, myslí si snad tací liberálové.
Diskuse o hodnotách není v představách takto zúženého liberalismu nic víc než zbytečné řečnění těch, kteří neuspěli. Zapomíná se, že liberálové vždy vyznávali lidskou svobodu, tedy svobodu nikoliv ve jménu zisku, nýbrž ve jménu důstojnosti člověka. Kupodivu přijmout lidskou svobodu a lidskou důstojnost se dodnes nedaří ani muslimům. Napadlo někdy naše „liberály“, že se upínáním svobody především na zisk jako na zlaté tele mohou ocitnout na stejné straně s islámem, který lidskou důstojnost nezná?
I když se mnou nemusíte souhlasit v tom, že evropanství založené na vzdělanosti a principech může zachránit kontinent před islamizací, i když se vám taková představa bude zdá nadnesená a neuskutečnitelná, i když se nakonec nemusíme vůbec shodnout ohledně hrozby islamizace, v jednom snad shodu najít můžeme. To, co je skutečně ohroženo, to, co je dnes ve hře, je minimum vnitřní společenské soudržnosti, která jediná může zabránit tomu, aby vše skončilo nadvládou destruktivních sil bez ohledu na to, zda budou mít nálepku islamizace nebo naopak antiislamizace. Když se pouštíme do úvah o hrozbách a výzvách pro budoucí Evropu, starost o něco takového bychom měli mít na mysli především.
