Islám na vlně duchovnosti
V debatách o islámu se zpravidla uvádí, připomíná, žádá slyšet, co o tom nebo onom, či na to nebo ono, říká korán. Youssef Seddik, túniský filosof, napsal před deseti lety esej s názvem „Korán jsme nikdy nečetli“. Korán se recituje, korán se papouškuje, z koránu se účelově cituje. Leč znát korán do hloubky a v souvislostech, to je věc jiná. Název Seddikova eseje vyslovuje velmi jasně faktickou podobu vztahu k tomuto textu. A týká se to i mnoha lidí ze samotné muslimské komunity.
Ostatně, kolik křesťanů korán otevřelo, stejně jako kolik muslimů otevřelo tóru nebo evangelia? Jedná se přitom o významem velké texty, který by měly patřit ke kulturní výbavě každého vzdělaného člověka, k jeho humanistickému rozhledu. Kolik věřících projevuje zvědavost a je schopno chovat se bez předsudků a odváží se otevřít Svaté písmo jiných?
Žijeme v epoše kultury obecné, v níž nemálo lidí chová představu o náboženství jako o čemsi zbytečném a překonaném. Jsou to pro ně jen naivní historky, které mají sloužít především jako lék proti strachu ze smrti, jen povídačky o zmrtvýchvstání či o ráji, který čeká na poslušné a patřičně odevzdané. Po tisíciletí přitom z náboženství vyrůstaly velké civilizace planety a náboženské prostředí zplodilo mudrce, příkladné „svaté“ , významné myslitele, kteří dosud dokáží vzbuzovat zájem, ba i závist světského myšlení.
Kdy se moderní svět postaví spravedlivě k tomuto dědictví? Opoustili jsme náboženskou epochu a z náboženství se stává jen jeden ze mnoha jiných společenských jevů. Plete se do politiky a mnohdy se zajímá o ekonomiku více než o všeobecnou kulturnost a duchovnost. Tudy cesta ke spravedlivému zhodnocení náboženského dědictví nevede, stejně jako se k němu nedostatneme branou neznalosti. Východiskem může být jen poctivé a bez vedlejších záměrů prováděné přetváření toho, co náboženství dalo lidstvu a co mu odkázalo.
Již více jak čtvrt století se sleduje, jak se náboženství vrací síla a jak Bůh, který měl být mrtev, ožívá. Vysvětluje se to řadou důvodů, které nejsou zcela nepravdivé jako je kupříkladu úpadek víry v sekulární ideologie, neúspěch sociálního inženýrství kolektivních a masových hnutí s představou nového člověka na štítě, zklamání z prospěchářského a sobeckého materialismu. Může v tom být ovšem i revanš nebo protest. Náboženství nechtějí zemřít, dokud jim nedokážeme, že jsme schopni uchopit a pochopit to, co nám chtějí předat. Čekají, že dojdou spravedlivého ocenění než zaniknou a přenechají místo budoucí spiritualitě.
V zrcadle islámu, v této těkavé, rámusící realitě, naplněné vášněmi a krvavými hádkami, lze spatřit nejen odraz v křečích se zmítajícího prostředí, nezřídka agresivně reagujícího na své okolí a vybíjejícího svou energii v trestání domnělých viníků a nepřátel. Svou fascinací pro náboženství a pro povinnosti a závazky, které z víry plynou nebo by plynou měly, byť tato fascinace má nemálo těžko přijatelných, ba odsouzeníhodných projevů, dává islám do kontrastu celé spektrum zlého stavu našeho i evropského křesťanství. Vzdor opakovaným pokusům přiblížit Kristův příklad současnosti platí i nadále v širším měřítku to, co řekl svého času na adresu křesťanství ve Francii kardinál Aaron Jean-Marie Lustiger, pařížský arcibiskup: „Změnilo se v náboženství šedin a prázdných kostelních lavic“.
Islám interpeluje evropské státy, v prvé řadě pak Francii, kde je přítomnost muslimů zejména ze severní Afriky velmi citelná, hodnotově i duchovně. Francie byla kdysi pokládaná za „nejstarší a nejmilovanější dceru“ katolické církve a navíc bývala zemí velkých a významných duchovních a intelektuálních vznětů. Francouzští filosofové, byť byli odpůrci náboženského tmářství, jako Diderot, Voltaire, Rousseau, chovali obdiv ke „skrytému Bohu“, kterého spatřovali v pozoruhodném řádu přírody a kosmu. Pod pojmenováním Bůh si představovali všeobjímající sílu, architekta všehomíra, tvořivou substanci, k níž dodnes vzhlížejí jinak laicky orientovaní svobodní zednáři. Kde je tvoje někdejší duchovnost? Taková by se dala formulovat výčitka adresovaná dnešní Francii islámem.
Islám se zhusta chápe především jako sociální otázka, jako otázka konfliktních předměstských čtvrtí s výraznými rysy uzavřených ghett. Gilles Kepel, francouzský sociolog a historik islámu, má jistě v mnohém pravdu. Je třeba číst jeho knihu „Předměstí republiky“ (2012), kde upozorňuje na problém ghettoizace v zónách, kde se hromadí nezaměstnanost, drogový obchod, paralelní ekonomika, výchovné a školní neúspěchy, kde selhává republikánská integrace, kde mizí autorita státu a kde se francouzskostí pohrdá. Tam se šíří tradicionalistický a radikální islám a nabývá zneklidňujících, ba hrozivých proporcí. Zcela jistě jde o reakci na to, že společnost nemá na všechny stejný metr, že těžko tráví příliš velké sousto přistěhovalců s odlišnými zvyklostmi a hodnotami, než jaké dosud stmelovaly domácí národní prostředí.
Bylo by ovšem chybou vidět otázku islámu takto úzce a především jen jako útěk k náboženské a civilizační identitě u chudých a sociálně slabých, kterým se nedaří v novém a jiném prostředí odrazit se ode dna. Muslimové, kteří se drží své víry a kultury, se objevují ve všech vrstvách francouzské společnosti a nikoliv jen mezi sociálně nejslabšími. Nemálo muslimů se ovšem cítí být spojeno s islámem, ať ho praktikují nebo nikoliv. Dává jim do života jistý hodnotový rámec, nadčasový horizont a trvalé duchovní ukotvení, tedy to, co mnoho současníků v západoevropském prostředí opustilo, o co přestalo pečovat, co nemá a postrádá.
My, suverénně aktivní či jen pasivně přijímající příslušníci hypermaterialistické civilizace, žijeme často bez potřeby zabývat se příliš smyslem existence a starat se o více než vlastní materiální dostatek a individuální spokojenost. Muslimové jsou k tomu, co pokládají za společné, méně lhostejní než jsme my sekulárně uvažující. Nemyslí si, že lidská existence je čistě horizontální, bez vertikály, bez transcendence. Jejich vztah k realitě je poznamenána nejen povrchní pověrčivostí, leč i smyslem pro mystičnost, záhadnost bytí a také duchovní vášnivostí. Vyžadují od sebe plnění mnohdy nepříjemných povinností a trvají na nich, jako kdyby se obávali, že jinak opustí nebo ztratí samy sebe a rozpustí se do bezcennosti.
Vnitřní pouto muslimů k islámu, ať už projevované navenek nebo skryté, se dá chápat jako výraz širšího procesu, jako reakci na vyčerpání antireligiozní dimeze modernizace, jejíž „náboženství pokroku“ nedokázalo nabídnout životnou alternativu k hřejivým podobám starých vyznání. Z moderních společností tak zcela nevymizela potřeba duchovnosti, projevovaná ve formách náboženských nebo jiných. Je to potřeba zamyšlet se nad smyslem života, potřeba setkávání se, meditace, společně sdíleného prožitku, snaha po společenství s ostatními a po hlubším způsobu „naslouchání bytí“.
Takovou aspiraci nejsme ochotni islámu přiznat, když ho omezujeme jen na požadavky sociální a politické. V sekularizované společnosti snadno zapomínáme na duchovní a ideální dimenzi všech velkých otázek společnosti a civilizace a bráníme se – neb to pokládáme za nepatřičné, neslušné či prostě naivní – vidět za krizemi ekonomickými, politickými a společenskými především hlubokou krizi morální. Pohled na islám z jiného úhlu než ze strany jeho provokativní, viditelné bezprostřednosti by nás mohl přivést k hlubšímu smyslu bonmotu, který vyslovil André Malraux někdy před šedesáti lety: „21. století bude duchovní nebo nebude“.
Zdeněk Müller
Teorie slučování neslučitelného
Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Zdeněk Müller
Nebát se a nekrást
Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Zdeněk Müller
Nová irácká válka
Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Zdeněk Müller
Džihád a antisemitismus
Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Další články autora |
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci
Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
V celém Česku hrozí silné bouřky, meteorologové varují před větrem a kroupami
Silné bouřky hrozí v Česku i v neděli odpoledne. Za krátký čas může napršet i přes 25 mm vody,...
Obří sesuv půdy pohřbil vesnici v Papui Nové Guineji, obětí už je přes 670
Přes 670 lidí zahynulo při rozsáhlém sesuvu půdy v Papui Nové Guineji v provincii Enga, odhaduje...
Hulení už má v USA tradici. Kuřáků marihuany je poprvé víc než pijáků alkoholu
Ve Spojených státech je poprvé více lidí, kteří skoro každý den užívají marihuanu, než těch, kteří...
Fiala pozval lídry zemí EU do Prahy, budou jednat o pomoci Ukrajině
V úterý přijedou do Prahy na pozvání premiéra Petra Fialy lídři některých zemí Evropské unie....
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x