Islám a houska se salámem

Strhnout na sebe pozornost a šokovat veřejnost. Atentáty 11. září 2001, jejichž výročí si za pár dní připomeneme, daly odvěkým zápasům o veřejné mínění nový rozměr. Už nejde jen o to se proslavit, byť nechvalně. Do hry vstupuje nezastavitelný kolotoč akcí a protiakcí, provokací a odplat.

Od dob Hérostrata, který v roce 356 př.n.l. zapálil Artemidin chrám v Efesu, aby své jméno učinil nesmrtelným, přes Ibn Ládinovu partu al-Káidy k norskému fanatikovi Breivikovi se staronoví žháři snaží proslavit ničivými činy. Když na veřejné mínění přestal stačit kulturní vandalství, sahá se na lidské životy. Čím více obětí, tím lépe. Deset let po 11. září lze tvrdit, že Ibn Ládin do jisté míry bitvu o veřejné mínění vyhrává. Podařilo se mu intoxikovat Západ nechutí, ba nenávistí k islámu.

Mezi americkými křesťany se šíří antimuslimské nálady a téma islámského nebezpečí nyní vstupuje do kampaně k příštím prezidentským volbám. Nemá snad současný prezident Obama muslimské kořeny? Konzervativci, sdružující se v hnutí Tea Party, sází na xenofobii a antiislámské pocity. Přitom v americké populaci tvoří muslimové jen 1% a hrozba radikálního islamismu uvnitř USA je spíše jen velkou bublinou než něčím se vskutku reálným základem.

Mám dojem, že jsme svědky kolektivní hysterie. V Tennessee, v oblasti křesťanských fundamentalistů s názvem Bible Belt, žijí velice nábožensky založení lidé. Při mších je kazatelé připravují na konečný boj. Islám je Antikrist a mluví se o Armagedonu. Leč ani muslimové nezůstávají pozadu.

Nejprve islamizace shora měla pomocí saúdskoarabských petrodolarů udusit revoluční nálady nacionalistů, kteří hodili islám za hlavu. Poté přišla islamizace zdola jako odpověď na selhání nacionalizačních a socializujících projektů. Obojí se neobešlo bez propagandy podle heslem: „Alláh je naše Pravda a korán naše ústava“.

Národy, které před sto lety odvrhly středověké tmářství islámu a jejichž ženy se strhly závoje a zbytečné šátky, znovu začaly naslouchat islámským fundamentalistům, kteří jim káží bludy podle doslovného čtení koránu. A muslimové se nechávají zahnat do ohrady stádní morálky, předsudků a pověr. Kromě demokracie to vyhovuje všem režimům. Prostý lid se lépe drží na uzdě, věří-li, že Pravda a Spravedlnost jsou obsaženy v textu, který jim předepisuje, co se smí a co se nesmí.

A navíc tím vzniká ideální půda  pro hlasatelé islámské spásy. V Súdánu se pokoušeli vytvořit základnu pro jakousi „islámskou internacionálu“, pak islamizovali palestinskou otázku a nakonec vyhlásili všestranný džihád Západu. Ve všech případech žádný praktický efekt formou lepšího a radostnějšího života pro masy „prostého lidu“. Pouze vršící se hromady obětí a narůstající seznamy „mučedníků“. Ovšem vždy s vysvětlivkou, že za vše nese vinu protivník. Rozuměj, Západ, sionismus a zrádci ve vlastních řadách anebo jen sama "modernizační" civilizace se svými "hanebnými" zvyklostmi.

Robert Spencer, jehož knihu Islám bez závoje jsem předčasem uváděl čtenářům v českém překladu, velmi přesvědčivě ukazuje, že západní hysterie ohledně islámu má svůj základ v hysterii muslimské. Přesto se autorovi, který je pejorativně označován za „mystifikátora“, nasazuje psí hlava. Norský fanatik Breivik cituje Spencera ve svém mnohastránkové manifestu více jak šedesátkrát. „Nemáte obavu, že vaše úvahy mohou přimět slabochy, aby začali střílet na muslimy?“, ptá se Spencera jeden jeho oponent. A dostává odpověď: „Nemohu za to,  jak mne čtenáři pochopí“. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Je snad většina muslimů ve srovnání s křesťany méně schopna chápat souvislosti?

Určitě nikoliv. A přesto v září před deseti lety neprojevil muslimský svět nějak závratné opovržení nad katastrofou, která byla spáchána ve jménu Alláha a světu, ať na Západě nebo na Východě, určitě neprospěla. Říkali si snad někteří z pravidelných čtenářů koránu: toto je boží spravedlnost? Co bychom si asi mysleli, kdyby býval norský fanatik namísto mladých socialistů postřílel více jak sedmdestát muslimských radikálů?

Po jistý čas se francouzští militantní odpůrci náboženství uchylují k provokativnímu happeningu. Svolávají se pomocí sociálních sítí na internetu a organizují společné pikniky v místech, kde se shromažďují muslimové. Zejména pak ti natolik formálně zbožní, že se musejí modlit kolektivně a veřejně na ulicích. Proti ostentativní zbožnosti ostentativně pojídané zakázané ovoce. Salám a laciné víno. Provokace, cílený útok na věřící, nebo prostě způsob, jak se vysmát hloupé zbožnosti?

Francouzští radní vědí, že pokud jde o víru, nemají muslimové smysl pro humor. Salámovým a vinným happeningům se tudiž snaží bránit. Dokáží však zastavit křiklavé a teatrální formality, do kterých soudobí vyznavačí islámu nezřídka upadají? Zřejmě se předpokládá, že nemuslimové projeví toleranci a pochopení. Leč kde je záruka, že se tak stane? Obraz Ibn Ládina a 11. září 2001 vyhnaly z vědomí mnoha lidí na Západě spojení islámu s kulturou. Islám si nechal přišít stigma barbarství. Je na muslimech, aby ho ze sebe strhli.

Nemyslím, že houska se salámem je ideálním prostředkem k dialogu s muslimy. Apriori ji však neodmítám. Vidím v ní výraz zdánlivě „zastaralého“ územního patriotismu proti primitivismu křečovitého islámu. Přistěhovalci, zažívající z jedné strany vykořenění z vlastní kultury a z druhé pocit, že svůj islámský původ zrazují, hledají v rituálních formalitách záchranu. V 19. století mohla multikulturnost řady evropských států fungovat na bázi územního patriotismu proto, že jednotlivé kultury se rozvíjely souběžně a ve společném rytmu.  O něco podobného dnes nejde. Kultury na sebe narážejí a jejich aktéři se navzájem trumfují. Musí-li tomu tak být, ať se přetahuje jen salám a hamburger „halál“.