Historie před soudním tribunálem

Jaký má smysl obracet se na soud, aby rozhodl o tom, kde je historická pravda? Je soud vhodným prostředkem, jak dosáhnout toho, aby se znovu mluvilo o nějaké otázce minulosti? Louis Renault, majitel věhlasné francouzské automobilky, byl po válce obviněn z kolaborace, jeho továrna byla znárodněna a on sám zemřel ve vězení. Jeho vnuci se nyní pustili do boje za očistu jména svého děda.

V jistém ohledu je soud řešením. Rozsudkem je stanoven vítěz a poražený. Potíž je ovšem v tom, že justiční orgán se musí vyslovit jednoznačně. Soudce dělá něco jiného než historik. Pokud se od prvního žádá jasné stanovisko, od druhého se chce, aby odhalil a ukázal na komplexnost případu. Historik neurčuje, kdo je vinen a kdo nikoliv. Od historika nemůžeme čekat, že zjedná nápravu o minulosti, která se nám nezdá spravedlivá. Pokušení obrátit se na soud, aby rozhodl, kdo má pravdu, je velké.

Dokonce tendence zatahovat soudy do sporů ohledně minulosti narůstá. Žádat od soudců, aby potvrdili pravdivost názoru žaloby na minulost, je novinkou, která se rychle šíří ve všech demokratických zemích. Vede to až k tomu, že snahy po celospolečenských diskusích o minulosti s nějakým vzdělávacích a výchovným dopadem slábnou a místo toho se zaměstnávají soudy.

Hledat autoritativní instanci, která by potvrdila jistý názor na minulost nebo alespoň uznala jeho oprávněnost, je v současném dobovém kontextu pochopitelné. Prožili jsme nebo jsou za námi léta popírání a překrucování historie a také beztrestnosti aktérů minulých dějů. A rodí se představa, že soudy, byť opožděné, přinesou alespoň nějakou nápravu a zjednají spravedlnost. Justice se stává jedním z prostředků, jak vyjít ze slepých uliček paměti. Soudní procesy ohledně minulosti vyvolávají anebo mohou vyvolat společenskou diskusi o otázkách, kterým se dřívější politická moc bránila nebo je dokonce kriminalizovala.

V případu potomku Louise Renaulta jde o něco trochu jiného. Jeho dědicové si myslí, že názor o tom, že byl kolaborantem, protože jeho továrna pracovala pro Němce, není správný. Obrátili se proto na soud, aby rozhodl. Nezamlouvalo se jim spojování role jejich předka s nacistickými zločiny. Soud jim dal za pravdu. Louis Renault nemůže být brán za spolupachatele nacistických zvěrstev, spáchaných v Oradouru, ve „francouzských Lidicích“, kde jeho fotografie dosud figurovala jako odstrašující příklad pomoci francouzského průmyslu vojenské mašinérii nacistického Německa. Soudci rozhodli, že fotografie musí být z muzejní expozice v Oradouru odstraněna, protože přímá vina Renaulta na vyhlazení občanů obce není prokázána.

Lze z toho odvodit, že soudy o minulosti budou napříště spíše ospravedlňovat a méně odsuzovat? Pokud se soudy o dějinách začnou rozpadat na případy, týkající se jednotlivých osob, nutně to poveden ke zvažování celého komplexu souvislostí a k většímu zájmu o postavení konkrétní osoby v nějakém dějinném soukolí.

Všimněme si v této souvislosti argumentů obhajoby. Prokurátorka Polednová se u nás hájí tím, že mohla vycházet jen z pokladů, které dostala od vyšetřovatelů. Může o sobě tvrdit, že i ona se vlastně stala obětí manipulace, i když ji to nepřivedlo pod šibenici jako tu, kterou soudila. Stejně tak se brání skrze své potomky Louis Renault. Tanky sice Wehrmachtu neopravoval, ale jen dodával Němcům nákladní auta. Do popředí takových procesů se dostává individuum jako oběť přetrvávající paměti. Přechází se tak z režimu historické paměti, který stavěl do popředí hrdiny, k paměťovému režimu, který si více všímá obětí.

Tendence je to přitom všeobecná a souvisí s tím, že u nás stejně jako v ostatní Evropě se opustila doba, kdy panoval názor, že historické pravdě brání státní zájmy. Osvobození paměti mohlo přijít jen za předpokladu vzdálení se od oficiálních výkladů dějin nebo státními zájmy ovlivněných názorů.  Dnes se taková hrozba pro historickou pravdu téměř vytratila. Leč přichází něco, co se nepředvídalo. Tlak subjektivní paměti, kterou dnes představují nejen jedinci, nýbrž i asociace obětí, potomků, apod.

Předávání dějin do rukou soudů má svá pro i proti. Soudní proces o nějaké historické kauze může podnítit širší úvahy o minulosti a přinést pohledy, dosud skryté a zamlžené. Leč historie jako věda se může mýlit. A toto právo se mýlit, není dobré vědcům brát. Pokud však nad nimi zavěsíme hrozbu soudního postihu, vzniká a badatelů vědomě i podvědomě nežádoucí autocenzura. A historiografie začíná být nepřiměřeně opatrná.

Na otázku se lze podívat ovšem i z jiného úhlu. Historika zajímají zpravidla jevy kolektivní, zatímco soudy posuzují případy individuální. Soudy s jednotlivými aktéry minulého režimu, viz případ Polednová, ukazuje na další riziko „judiciarizace“ dějin. Proč soudíme právě tuto osobu a proč nikoho jiného? Nejde teď o to, že po ruce nejsou jiní nebo jasné důkazy proti někomu jinému. Otázkou je spíše to, zda se nedělá z někoho obětní beránek jen proto, že je na nesprávném místě v nesprávný okamžik a bude sloužit za odstrašující příklad?

Historie před soudem vyvolává řadu otázek. Pokud se justici a historiografii podaří podat veřejnosti komplexnější pohled na minulost, bude to jen dobré. Je však třeba, aby veřejnost naslouchala jak soudci, tak historikovi.