Evropa v agonii

Projekt evropského sjednocení ještě žije, ale jako kdyby už měl na kahánku. Není to zatím agonie smrtelná, leč není vyloučeno, že se jednoho dne probudíme a to, co vznikalo posledního více jak půlstoletí, bude ztraceno.  

Řada států EU těžce doplácí na finanční krizi. Veřejné zadlužení je obrovské a stav evropských bank nevzbuzuje velký optimismus. Evropský úpadek je tedy hospodářský, ale to je jen jedna stránka. Závažnější je něco jiného. Návrat k národním zájmům ve veřejné a politické diskusi, „renacionalizace politického života“, jak jsem si nedávno přečetl v článku amerického politologa Charlese Kupchana v listu The Washington Post.

Členské země požadují suverenitu, k jejímuž obětování byly kdysi dobrovolně ve jménu společného ideálu připraveny. Není to nic originálního a nového. Stále více Evropanů se chce vrátit k tomu, co se jim během minulého století dvakrát setsakramentsky nevyplatilo. K národnímu sobectví, kterému se eufemistický říká naše národní zájmy.

Prospěch společný, tak zásadní a zdůrazňovaná hodnota v minulosti, jako kdyby ztrácel pro nemálo Evropanů někdejší důležitost a váhu. Dokonce se stále častěji ptají, co jim EU vlastně přináší a zda jim to sjednocení za to stojí. Prosadí-li se tato tendence, mohli by se Evropané obrátit zády k jednomu z nejúžasnějších činů 20. století, ke stmelené Evropě, žijící v míru a mající vůli a schopnost rozvíjet se dohromady jako jeden celek.

Oživování nacionalistických nálad v politickém životě je patrný po celé EU. Projevil se již v roce 2005, když nizozemští a francouzští voliči odmítli návrh evropské ústavy. Dali tak najevo, že nehodlají přiznat Evropě význam právní a politický. Lisabonská smlouva, náhražka za původní text, nedošla souhlasu v Irsku v roce 2009. Irové změnili názor o rok později, leč s doložkou zaručující, že smlouva nezpochybní národní suverenitu v otázce daní a nezbaví zemi vojenské neutrality. Čeští eurofobové se nechali inspirovat a zahráli na anti-sudetoněmeckou notu, komunistickou propagandou kdysi tak oblíbenou a zneužívanou.

Ruku v ruce s nacionalismem táhne proti Evropě populismus. Využívá rostoucí nechuti veřejnosti vůči přistěhovalcům. Takový nacionalismus nemíří jen na nějak nepohodlné a konflikty vyvolávající menšiny či kulturně nepřizpůsobivé, nýbrž poukazuje rovněž na ztrátu autonomie, kterou politická unie předpokládá. Navíc nezřídka koketuje se sílící nechutí k cizímu a jinému, s xenofobií.

Roli hraje i generační výměna. Ta zasluhuje zmínku zejména u nás, kde se odlišné názory a pohledy starších generací často dávají do souvislosti hlavně s komunistickou výchovou, s nevyčištěnou hlavou od někdejší propagandy a s malým přehledem o světě u starých lidí. Leč Evropané, kteří zažili druhou světovou válku a studenou válku - bez ohledu na to, na které straně kontinentu žili - chápou Evropu jako únik před krvavou minulostí. Nejmladší generace mají jiný názor. Není divu. Nové politické reprezentace evropských zemí posuzují hodnotu a smysl EU především přes kalkulaci nákladů a zisků, nikoliv aby připomínali a hájili ideál, který stojí za víru, angažovanost a sem tam i nějaké oběti.

Paralelně působí tlaky světového trhu, které spolu s finanční krizí přivádějí do úzkých dosavadní pojetí sociálního státu po evropsku. Když je nutné reformovat penzijní systémy a omezovat výhody, snadno se na EU přehazuje vina za nová zla. A tak ti, kterých se to více týká, rozuměj latinská a mediteránní část kontinentu, žehrají na přemíru evropské „liberalizace“, která jim ukrajuje z dosavadních výhod. Anebo na volný pohyb lidí, vytvářející, podle obecného, leč značně zjednodušeného mínění, nekalou „konkurenci“ na pracovním trhu.

Politické Evropě pomáhají do hrobu také nové členské země ze Střední Evropy. Teprve po pádu komunismu získaly tyto státy plnou suverenitu a nehodlají se jí vzdát. Bývalý tragicky zesnulý polský prezident Lech Kaczynski to vyjádřil v roce 2005 velice lapidárně: „Poláky zajímá budoucnost Polska, nikoliv budoucnost EU“. Proč bychom se měli angažovat za politickou Evropu, když bychom pozbyli nejen nezávislost a navíc riskovali, že se budeme muset angažovat v něčem, co se nás bezprostředně netýká?

Geografická vzdálenost od aktuálních ozbrojených konfliktů a omezování vojenských rozpočtů z důvodu krize se nepromítá do vědomí a pocitů nové odpovědnosti. Ve 20. století byla demilitarizace Evropy a nechuť veřejnosti a politické reprezentace k vojenské síle požehnáním. V 21. století se však může takový postoj stát překážkou k udržení bezpečnosti a trvalého míru na kontinentě.

Svět potřebuje vůli, bohatství, kulturu a kolektivní sílu Evropy. Kontinent rozbíjený dílčími zájmy a zahleděný jen do sebe by představoval velice nedobrý krok nazpět. Evropa čeká na novou generaci vůdců schopných vrátit život projektu, který ztrácí dech. Najdou se nebo je už dnešní Evropa vychovat nedokáže?