Přistěhovalectví, migrace z chudých částí světa do částí bohatých, nám nepřestává dělat starosti. Pokusme se dostat tuto otázku do jiné polohy, než kam ji staví strach ze ztráty naší identity, rozředění evropských hodnot a civilizačních střetů. Zaměřme naší optiku tentokrát jiným směrem a pohleďme na problém především ekonomicky. Potřebujeme přistěhovalce? A potřebují oni nás? Přispívají k našemu bohatnutí nebo nám naopak ujídají z talířů? Hledejme nejprve odpovědi na tyto zásadní otázky a pak formulujme řešení.
Před časem mě jedna vzdělaná a bystrá paní doktorka odpověděla na můj povzdech týkající se stále silnějšího přílivu imigrantů do Evropy replikou: „ A divíte se jim, já ne. Kdybych byla v kůži těch Afričanů, asi bych se pokoušela utéct z bídy také“. Ano, oni nás potřebují, ale stejně tak to platí naopak. Nedejme se strhnout emocemi a nevykřikujme hned, že nikoliv. Pokud si hodláme zachovat dosavadní životní úroveň a nechceme ekonomicky stagnovat a upadat, nemáme jiné východisko, než spoléhat na pracovní síly odjinud. Evropa stárne a nepřivádí na svět dostatek dětí. Vlastními silami už nedokáže udržet dosavadní úroveň života a postarat se o rostoucí řady svých důchodců. Bez ohledu na dosažený stupeň produktivity zůstává množství práce tím, co určuje míru ekonomického růstu. Z pohledu Francie, kterou mám stále na očích, je její stávající ekonomická stagnace odrazem její demografické apatie. Bez přistěhovalectví by tuto zemi postihla hospodářská recese a s ní by se záhy dostavila narůstající nezaměstnanost.
Známý francouzský politik Jean-Marie Le Pen kdysi hlasitě volal po odsunu cizinců, neboť způsobují, jak tvrdil, nezaměstnanost. Nikoliv. Imigranti nekradou pracovní místa ani Francouzům, ani ostatním Evropanům. Naopak je vytvářejí. Samozřejmě pokud pracují a tak přispívají ke zmnožování materiálních hodnot a všeobecného bohatství. V ekonomice to nechodí jinak. Skutečná fakta nekorespondují pokaždé s pocity a dojmy. Ty se mění pomalu nebo se nemění, zatímco ekonomika je pohybu neustále.
Statistiky uvádějí, že s ohledem na stárnutí populace musí konkrétně kupříkladu Francie zapojovat do pracovního procesu vedle vlastních domácích lidí ročně asi 100 tisíc přistěhovalců. Chtěla by si je vybírat. Jak to ale udělat a komu dát přednost? Kdo dokáže říci, jaká povolání budou v příštích letech potřeba? Ve Francii se tvrdí, že budoucnost je spojena s inovacemi a tudíž novými typy a podobami práce. Nikdo však nedokáže odhadnout, o jaké nové profese vlastně půjde, natož odhadnout budoucí skladbu profesí. Nezbývá než spoléhat na co nejrozmanitější škálu migrující populace. Ostatně, ti, co dorazí do Evropy, už prošli nevědomky jakýmsi výběrem. Jsou to zjevně ti nejpodnikavější a nejodvážnější. Aby se dostali do Evropy, jsou nezřídka odhodláni riskovat i život.
Ano, imigranti nás potřebují. Imigrace je pro mnohé tou nejkratší cestou, jak si zlepšit životní úroveň. Pokud přicházejí z Afriky, mohou si polepšit v každém případě. Rozvoj Afriky, jenž se začíná rýsovat, zatím nijak neotupil přání polepšit si emigrací. Jak se ukazuje, domácí ekonomický růst nutně nemusí zastavit odliv populace do ciziny. Mnohdy jsme svědky pravého opaku. Pokud se hospodářství daří, touhy po ještě rychlejším bohatnutí neslábnou. Číňané nebo Turci emigrují daleko více od doby, kdy v jejich zemích dochází k hospodářskému rozmachu. A nejde jen o materiální pohodlí. Úporná snaha zajistit dětem lepší vzdělání a tím i lepší budoucnost výrazně zvyšuje odhodlání emigrovat.
A za jakou to bude cenu? Intuice a pocity jsou znovu špatnými rádci. Nápor na nemocnice, školy a byty, který přistěhovalectví s sebou nese, je nepopíratelný. Ale dopad imigračního přílivu na ekonomický růst je neméně reálný. Jen ho tolik nevidíme, neboť ekonomický efekt je vícestranný. Jeho vyčíslení je obtížné, ale bilance je pozitivní jak pro hostitelskou zemi, tak pro přistěhovalce.
Ale samotná ekonomika je z pohledu řady těch, kteří žijí v blahobytu, nestravitelným hororem. Pozměňme měřítko. Jde o naši krásnou civilizaci? Ohrozí imigranti naší identitu? Z materiálního hlediska nemůže být jiným přáním imigrantů než se stát tím, co jsme my. Pokud mají nějací islamističtí radikálové za lubem něco opačného, pak jsou nesporně menšinou. Naše evropská identita je mnohotvará a jak ukazují zejména poslední desetiletí je v procesu neustále změny. Obecně platí, že civilizace, to je přesně, co se neustále mění a přizpůsobuje. Naopak to, co je věčné, co se nemění, nemá nic společného s živou civilizací. Může z toho povstat tak akorát předmět pro archeologií. Jen staré kamení se, obrazně řečeno, nemění.
Co tedy dělat? Nechat věci živelně plynout? To by zřejmě nebylo nejlepší řešení, i když dělat, že se nic neděje a občas jen něco vykřiknout, je snazší. Smysl nemá ani utápění se v dojmech, negativních antiimigračních náladách, stejně jako výkřiky, že ekonomické argumenty a propočty jsou pláštíkem „politické korektnosti“. Přesto se cestička, byť úzká, ven z této pštrosí politiky přece jen rýsuje. Můžeme se například pokusit redukovat nejasnosti okolo bezpráví, diskriminace a zneužívání imigrantů tím, že upřesníme jejich práva, positivně i negativně. Co kupříkladu zavést něco jako smlouvu o pobytu a zaměstnání na určitou dobu pro přistěhovalce, kteří se objeví v Evropě ilegálně, a pro ty, kteří chtějí přijít pracovat do Evropy legálně. Dejme najevo, o co nám skutečně jde: o imigraci práce bez toho, že se z přistěhovalců stanou novodobí otroci a občané druhého řádu. Ať je výhoda pro obě strany co nejrovnější. Ať získáme všichni.
Nestálo by proto za úvahu spojit zmíněnou smlouvu o pobytu a zaměstnání s nějakým poplatkem, s nějakým závazkem zaplatit v budoucnu za poskytnutou šanci? Imigrace se dá přece chápat jako individuální investice. A toto řešení by mohlo a mělo dostat celoevropský rozměr. Dělat v evropském prostoru národní přistěhovalecké politiky není logická. Evropská populace se začne snižovat počínaje rokem 2010 a potřeba pracujících imigrantů se zvedne na 1,5 milionů ročně. Vycházím z toho, že si všichni přejeme nepřijít o stávající životní úroveň. I když tu vždy zůstává přítomna i druhá možnost. Dát přednost úpadku a zavřít hranice. I to bylo mělo svou výhodu. Sice bychom chudli, ale sami se sebou a u nás doma. A mohli bychom si notovat staré písničky.
