Do nových a nejistých zítřků

První kolo zápasu o integraci muslimů Evropa prohrála. Proč? Stručně řečeno, nevzala na vědomí změny, jimiž islám prošel za posledního půl století. A žila v přesvědčení, že o islám vlastně vůbec nejde.

Devastující válka ve 40. letech jen dále podtrhla to, v čem utvrdila lidstvo ta první z počátku století. Bůh je mrtev a s ním veškeré náboženství, pouhé to opium, matoucí akorát lidem hlavu. Sekulární víra v podobě pohanských totalitarismů s kultem vůdce, jenž naplňuje smysl dějin, negovala soucitnou spiritualitu. Fašismus doplácí na nacistické rasisticko-genocidní šílenství a bolševismu válka pomáhá dostat se z izolace. Rozbořená Evropa se rozdělila, aby další čtyři desetiletí její dvě části, západní a východní, pokračovaly ve válce. Nikoliv otevřené, nikoliv náboženské, nýbrž ideologické.

Ideologická válka náboženský problém zjednodušila. Jako zjednodušila marxisticko-leninská propaganda filosofii. Materialismus kontra idealismus. Tmářské náboženství kontra pokrokový ateismus. Tam, kde dělal východ znaménko plus, dělal západ znaménko mínus. Pokud byl komunistický Východ materialistický a ateistický, byla kapitalistický Západ idealistický a náboženský. Svět a jeho problémy dostaly černobílou podobu. S černou tváří vždy na té druhé straně.

Bolševismus byl protináboženský. A vedl likvidační kampaně i proti islámu a muslimům. V černobílém hledáčku se na druhé straně dostávají muslimové do tábora utlačovaných a hodných podpory. Velké mezinárodní konflikty nebo jen starosti skromně lidské se měří stejnou logikou. Egyptský prezident Abd an-Násir, arabský nacionalista paktující se s Moskvou, pronásleduje Muslimské bratrstvo. Západ ho za to nabarví načerno a z hlavní filiálky revolučního islamismu udělá oběť. Nevadí, že Násir provádí totéž, co kemalisté v Turecku. Prosazuje sekularismus autoritářsky. Leč Turecko je spojencem Washingtonu. Násirův profil nevylepší ani to, že stejně tvrdě jako islamisty likviduje doma komunisty.

A tak se na západě Evropy objevují první muslimové jako političtí azylanti. Evropa jim otevírá dveře, neboť jsou doma pronásledováni za svou víru. Evropané dávno zapomněli na války s Turky v 16. a 17. století. Také náboženská otázka je pro ně minulostí. Přijímají muslimy jako osoby pronásledované za přesvědčení, za názor. Myšlenka na nějaké náboženské či civilizační soupeření je nenapadne ani ve snu. Jde přece o lidská práva, nikoliv o nějaký islám. Tak tomu rozumí každý Evropan, nebo alespoň drtivá většina. Muslimové to vidí jinak. Když jim katolíci ve Francii nabízejí své kostely, aby se měli kde modlit, zdráhají se. Naivní Evropa si myslí, že je to projev skromnosti.

Oči jí otevře až aféra se Satanskými verši Salmana Rushdieho. Půl století po nacistickém pálení „závadné literatury“ se v Evropě znovu veřejně zakládají ohně z knih. Britští muslimové protestují proti odpadlíkovi, údajně hanobícího jejich proroka a žádají spisovatelovu hlavu. Krátce nato si francouzští islamisté začnou vynucovat pozornost aférami s islámskými šátky ve veřejných nenáboženských školách. Padá berlínská zeď, Evropa se sjednocuje,  všichni se radují z konce ideologické války. Leč část evropských muslimů má jiný názor. Nastal čas změnit téma a vrátit se k islámu, k džihádu a k náboženskému soupeření.

Ztratili jsme dvacet let. Zakrývali jsme si oči, abychom neviděli, že racionálně a tolerantně založená integrace selhala. Muslimové narození v Evropě necítí sounáležitost se společností, v níž žijí. Proč by respektovali zákony společenství, k němuž je nic nepoutá ? Zákony evropských zemí nevytvořili oni, nejsou pro ně, jsou určený jiným a vlastně směřují proti nim.

A přece stačilo tak málo. Pouze důrazně, nekompromisně a bez výjimky trvat na znalosti a dodržování jednoduchých a jasných pravidel. Zde v Evropě se manželky nebijí beztrestně. Nenechávají se tu obřezávat dcery. Nezabíjí se tu sestry za to, že poskvrnily čest rodiny, protože odmítají manžela, kterého jim vybrala rodina. Zde v Evropě platí svoboda svědomí a víra je záležitostí svobodného rozhodnutí každého svéprávného jedince. Zde v Evropě se netoleruje náboženské sektářství, hlásání nenávisti je zapovězeno a výzvy k násilí jsou zakázány zákonem.

Když se diskutovalo o preambuli evropské ústavní smlouvy váhal jsem nad zmínkou o křesťanských kořenech Evropy. Má snad být Evropa křesťanským klubem? Nebudu přece opěvovat španělskou inkvizici. Ani se nehodlám naladit na vlnu Rádia Maryja. Leč hlásím se k rozumu a individuální odpovědnosti, k osvícenskému dědictví, jež korigovalo excesy evropského křesťanství. Co to znamená? Podle mne je to jasné. Když hovořím o Evropě, křesťanské kořeny, což samo sebou znamená kořeny židovské a antické, opomenout nemohu.

Osvícenské dědictví je dnes zahlcováno a umlčováno přílivem komunitní logiky s její posedlostí identitou (k jakému klanu patřím?), se soupeřením viktimizačních vzpomínek rozdílných identit (kdo mi kdy ublížil a jak mnoho?), s náchylností trestat ty, kteří se slovem nebo písmem snaží z vězení své identity osvobodit. Identity nasazují svěrací kazajky individualitám, aby je natrvalo rozdělovaly podle pohlaví, rasy, původu, náboženství, sexuální orientace až do skonání světa. Jak za těchto podmínek bojovat proti identitám, jež vraždí lidskou individualitu obdařenou svobodou volby? Jak bojovat proti té identitě nejvražednější, identitě nábožensko-fundamentalistické?

Uzavírám seriál čtyř textů, v jejichž záhlaví jsem napsal: Boj s revolučním muslimským fundamentalismem, jenž dělá z islámu vražedné náboženství, je velkým tématem 21. století. V příštích padesáti letech, pokud stávající tendence přetrvají, bude většina občanů některých evropských zemí muslimská nebo přinejmenším původem ze zemí muslimské kultury. Za takové situace by  „Velké téma“ mohlo být jiné. Spíše než obhajovat a rehabilitovat, něco nového budovat.  Například novou podobu identity, politického pořádku, společenského rozvoje a lidské solidarity v globalizované společnosti, jejíž kulturní identitou dramaticky otřese demografická evoluce. 

Co s rehabilitací osvícenského dědictví s křesťanskými kořeny s vidinou takových perspektiv v Evropě. I kdyby se podařila, cui bono? V čí prospěch to bude? Vždyť svět, kde platí hodnoty vzešlé z tohoto dědictví, se nám ztrácí před očima. Nemáme raději myslet na cosi jako „novou posvátnost“, na soubor nových hodnot, čekající na své objevení? Pokud ano, pak musím dodat, že něco takového nepřijde ani shora, ani se neprosadí terorem a násilím. Aby taková „nová posvátnost“ měla vůbec šanci přijít na svět, je třeba bojovat za uchování základní podmínky jejího objevení. Je to svoboda individuální a odpovědné volby. Boj s revolučním muslimským fundamentalismem, jenž dělá z islámu vražedné náboženství, je a musí zůstat v prvé řadě bojem za svobodu lidského jedince.