Dialog s islámem, s kým a jak?

Saúdskoarabský král Abdulláha, jehož dynastii drží u moci historické partnerství s fundamentalistickou a nesnášenlivou wahhábíjou, přijel počátkem tohoto týdne do Vatikánu. Monarcha vládnoucí v srdci Arábie, z něhož vzešel islám, a představující pro muslimy ochránce posvátných měst islámu Mekky a Medíny, není jen tak nějakým arabským králem. I bez obrovských zásob ropy, které kontroluje, by s ohledem na váhu, jež dává islám náboženské topografii, představoval autoritu. Jeho schůzka s papežem nebyla proto důležitá jen kvůli politickému obsahu (otázka míru na Blízkém východě). Byla historická především pro svou symboliku.

     Pontifex maximus katolické církve a přední politický reprezentant muslimského světa se setkali jako představitelé dvou pólů duchovního a náboženského glóbu, které se po létech pokusů o sbližování znovu odcizují. Pokud stál islám mimo politiku a katolíky ovládalo nadšení inspirované závěry koncilu Vatikán II, v nichž se před 45 lety vyzývalo k mezináboženskému dialogu křesťanů  s věřícími všech ostatních náboženství, budoucnost se zdála být velice nadějná.

     Islámská revoluce v Íránu konce 70. let 20. století a souběžně jdoucí selhávání sekulárních modelů modernizace v arabském světě vrátily islám do politické hry. Politizace islámu, rostoucí vliv fundamentalismus, konflikt islámu s komunismem v Afghánistánu, první válka s Irákem a její následky po vstupu cizích armád na posvátné území Arábie, islamizace blízkovýchodního konfliktu zastavující mírový proces, rozmach islamistického terorismu, zrod globálního džihádu a 11. září 2001, to vše zasazuje tvrdé údery všem zastáncům mezináboženského dialogu a vzájemného duchovního porozumění. Muslimy ochotné hovořit s křesťany překřikují fanatici a hlas rozumu dusí strach z radikálů. Z obavy, že ztratí kredit mezi věřícími nebo že jim život ukrátí fanatici, imámové kličkují. Ano, islám odmítá vraždění nevinných, tvrdí, ale vinu za terorismus nese Západ, jenž islámskému Východu nerozumí, nadále chce muslimům diktovat a ovládat je.

     A tak partneři pro názorovou výměnu vymizeli nebo jich je poskromnu. Z představy dialogu mírumilovných se vytratila podstata. Namísto porozumění se hledá viník a pronášejí se obžaloby.  Arabský monarcha, jenž nyní přijel na návštěvu Vatikánu, jistě nezaplní mezeru, která vzniká v důsledku absence kvalifikovaných a reprezentativních muslimských partnerů pro dialog. Ale patří k těm arabským státníkům, který se nebojí mluvit o míru. Dal to najevo již před pěti lety, když na vrcholné schůzce arabských představitelů předložil mírový plán. Jeho obsahem je celoarabské uznání Izraele výměnou za návrat židovského státu do hranic z roku 1967.

     Pro Vatikán představuje návštěva saúdskoarabského krále cenné body. Na jaře sešlo z návštěvy Muhammada Sajjida Tantáwího, rektora káhirské islámské university al-Azhar a přední autority sunnitského islámu. Ve hře je stále nedobrý dojem, který zanechala v muslimském světě přednáška papeže Benedikta XVI., pronesená v září 2006 na universitě v Řezně. Muslimové ji pochopili jako snahu směšování islám a násilí, což považují za nespravedlivé a nehistorické. V tomto směru by toho bylo jistě mnoho, co by si měli muslimové a křesťané navzájem v klidu vysvětlit. Pokud návštěvník ze Saúdské Arábie u papeže hovořil o potřebě „spolupráce mezi křesťany, muslimy a židy pro šíření míru, spravedlnosti a duchovních a morálních hodnot“, není to v době, v níž se dává větší váha vzájemnému osočování a útokům, špatné gesto.         

     Přiznejme si, že v dialogu s islámem Svatá stolice v poslední době tápe. Kormidlo lodi plující řečištěm všech proudů islámu drží dnes francouzský kardinál Jean-Louis Tauran, bývalý „ministr“ zahraničí papeže Jana Pavla II. Je to sice zkušený diplomat, byť chatrného zdraví, ale dokáže být také jízlivý a nic mu jen tak neujde. Také proto si nerozumí s každým ze skupiny 138 muslimských teologů a imámy, kteří počátkem října poslali již druhý dopis Benediktu XVI. a dalším hodnostářům křesťanských církví. Opakují v tomto listu výzvu k dialogu adresovanou hlavním představitelům křesťanských církví již před rokem. Píší: „Jako muslimové říkáme křesťanům, že nejsme jejich nepřátelé a že islám není protikřesťanský. Podmínkou je, aby křesťané nevedli válku proti muslimům z náboženských důvodů“.

     Vzdor navenek sympatické muslimské výzvě si kardinál Tauran zachovává zdrženlivost. V rozhovorech pro francouzský tisk (La Croix, le Monde) prohlásil, že „s islámem nelze vést dialog teologický, nýbrž výhradně existenční“. Jedná se o „životní nutnost“ a „dialog“ by měl mít formu „výměny kulturního, politického, historického a humanitárního rázu“. „Křesťané by se měli od muslimů učit veřejnému projevování víry a my jim zase můžeme předat naši zkušenost o lidských právech, lidském svědomí a naučit je zdravě chápat pojem nenáboženskosti veřejného a politického prostoru moderní společnosti“, tvrdí vatikánský pověřenec pro mezináboženský dialog. A místo diskutování se starými a protřelými imámy, připravenými říci cokoliv podle toho, kdo je poslouchá, by francouzský kardinál dal přednost dialogu s mladými vysokoškolsky vzdělanými umírněnými muslimy. Nebo s odpovědnými vychovateli, neboť „ve školních lavicích začíná výchova k toleranci“.     

     Na dopis muslimských teologů Vatikán zatím neodpověděl. Papež má docela pochopitelně potíž najít způsob, jak reagovat na podnět, o jehož upřímnosti lze pochybovat. Mezi signatáři dopisu totiž figurují imámové, kteří v minulosti neváhali obhajovat islámský terorismus. Nemálo vrásek dělat i to, že islám může jen stěží reprezentovat 138 teologů a imámů. Většinový sunnitský islám neuznává pozemskou duchovní hierarchii a tudíž nemá žádné věroučné centrum obdobné Vatikánu, patriarchům či vrchním představeným křesťanských církví. Islám je natolik mnohotvarý nebo jinak řečeno, islámů je tolik, že jakákoliv představa vést s ním nebo s nimi dialog je v podstatě nesmyslná. Křesťané se jistě nebudou vyhýbat mluvit s muslimy, ale měli by vědět, že tento rozhovor má a vždy bude mít limity. Je jediná cesta, jak z toho ven. Nevede přes přikyvování názoru, že všechna náboženství mají nějakou hodnotu. Může mít pouze podobu hodně hlasité výzvy, jež by mohla znít asi takto: Všichni, kdo tak či onak hledají Boha, mají stejnou lidskou důstojnost.