Demokracie v máji

Příroda hýří barvami. Máj, rozkvetlý máj. Jedeme na kole podél bývalé „železné opony“. Počasí nám přeje. Teplé sluneční paprsky se mísí s chladem vycházejícím z mokrých lesů.  Čas jako stvořený pro cestování. Svěží zeleň, proměnlivá modř oblohy, sytá žluť pampelišek, křehce hedvábná běloba kvetoucích stromů.  

Nasáváme naplno voňavý vzduch. Jsme volní a svobodní. Nejen vnitřně. Co chvíli můžeme překročit hraniční čáru, dnes sotva znatelnou, a pokračovat v cestě po sousedově straně. Svoboda v praxi. Téměř hmatatelná a tak bezprostředně přítomná.

Volební billboard u jedné silnice. „Bojuji za Vás!“, tvrdí nám z něho odhodlaná kandidátka. „To jsem teda hrozně rád, že za mě bojuje“. Poznámka jednoho z kamarádů neskrývá ironii. „Neměj obavy“, opáčím, „takový typ přece neprojde. Polopravdy o suverenitě a demagogie strachu. Lidem to přece nemůže nedojít“.

„Jsi naivní!“, podivuje se.  „Těch, kteří volí bezhlavě, třeba pod dojmem zdánlivé výhody, není málo. Víš přece, jak to dopadlo s třiceti korunovým poplatkem u lékařů. Nějaká americká agentura prý poradila sociálním demokratům, aby na tom postavili volební kampaň ke krajským volbám a ono to zabralo. Někdy mám silný pocit, že demokracie se nějak vymkla z rozumných mezí nebo došla k bodu, kdy by měla dostat uzdu“.

Sakra, to je téma. Skoro dvacet let po revoluci je tu zpátky ďábelské pokušení. Elitářství. Že by se nám zase v cestě ke štěstí někteří začali vadit. „Jak to chceš udělat? Zakázat některým volit?“ Dramatická pomlka. Můj společník cítí, že jsme na tenkém ledě. „Zakázat ne, ale nějak vymezit volební právo. Třeba jen pro ty, kteří platí daně.“

Šlapu, přemýšlím, ale dnes, prosím, raději čistou hlavu. Rozhovor tedy zatnu. „Naše demokracie nepokulhává na voličích. Ztrácí glanc na těch, kteří ji mezi volbami reprezentují. Poslyš, dnes je tak krásně, že bude lepší netrápit si mozek“

Leč poruč hlavě! Vydrážděná se nedá zastavit, i když pusa mlčí. Jen ti, co platí daně? Tím omezíš občanská práva u nemalé části populace. Studující mládež, matky na mateřské, většina důchodců. Pokud vím, v Belgii na to šli jinak. Vychází se tam z toho, že volby jako konzultaci ohledně názorového stavu veřejnosti znehodnocuje volební neúčast. Proto pokutují za neúčast u voleb.  Možná je to vyhánění čerta ďáblem, ale logiku to má. Demokracie rozšiřuje vnější svobodu, ale zároveň by měla zavazovat k větší vnitřní organizovanosti jedinců. Zkrátka, přímá úměrnost mezi mírou svobody navenek a nároky na individuální odpovědnost.

Hezké teorie, kulaté myšlenky. Ale život, ten bývá většinou neohrabaný a nevybroušený. Demokracie zkrátka nezajistí automaticky vládu rozumných řešení a proti hrátkám s lidskou naivitou a s bezprostředními pocity v předvolebních kampaních není imunní.

Takže největší překážkou dobře fungující demokracie jsou lidé? To mi připomíná komunismus. Také nesnášel lidi, kteří „překáželi“ ostatním, co „pochopili“, aby systém fungoval tak, jak si představovali jeho stavitelé. Ale demokracie není stav, není to dosažený konečný ideál. Je to soustavný proces. Všichni máme tendenci uzavírat ji do konečnosti. Asi proto, že i my sami jsme koneční.

Svár pocitů a nutnosti, konečnosti a soustavnosti, nevyřeší redukování jednoho na druhé. Soustavnosti na konečnost, konečnosti na věčnost, pocitů na nutnost, nutnosti na pocity.  Raději příjmu tu nedokonalou svobodu, se všemi těmi nekonečnými sváry velikosti a ubohosti, rozhledu a hlouposti, než svobodu regulovanou a usměrňovanou „odborníky“ k dokonalosti. Svobodu spíše instinktivní než výplod mozkové fantazie, svobodu, kterou potřebujeme k životu. A dám raději přednost konkrétní lidské lacinosti a přízemnosti, zištnosti a pošetilosti, před krásně znějícími, logicky nenapadnutelnými a rozumnými myšlenkami.

Šidítka billboardů hyzdící májovou českou krajinu patří k té neučesané svobodě. Stejně jako k ní patří ty hlasy, co spadnou do volebních uren pro zcela zbytečné, směšné a zároveň tragické kandidáty. Bezmezná drzost a hroší kůže je vybavily schopností hrát opakovaně trapné divadlo, v němž paměť a stud ztrácejí smysl. Ať žije demokracie a máj budiž pochválen!