Demokracie nebo boží zákon?

Co dělat s demokracií, hrozí-li, že se přes volební urny chopí moci muslimští totalitáři? Mohou-li volby způsobit, že se klíče k demokracii ocitnou v rukou jejích nepřátel, má se demokracie omezit? Pro arabsko-muslimský svět není dilema demokracie nebo boží zákon ničím novým. Dramaticky se zhmotnilo před časem v Alžírsku a v Egyptě se dostává na pořad den před každými volbami. Pokud by existovalo řešení, už dávno by se jím řídila praxe.

Teoreticky se střetávají dvě tendence. Andělskost a cynismus. První se řídí názorem, že alfou a omegou demokracie jsou svobodné volby bez ohledu na výsledek. Nezajímá se o riziko tyranské alternativy. Něco takového nastalo koncem roku 1991 v Alžírsku, když islamistická strana Islámská fronta spásy měla jen krok k vítězství v parlamentních volbách. Něco podobného hrozí v Egyptě při každém volebním klání ze strany Muslimského bratrstva. Smířlivá tvář tohoto seskupení a skutečnost, že ho egyptské úřady šikanují a tak staví do role oběti, nesmí mýlit. Demokracii pokládá Muslimské bratrstvo za pouhý nástroj svých plánů, jejichž cílem je integristická kulturní revoluce s expanzionistickým a totalitářským posláním.                                                                                                                     

Představitelé menšího zla, dnes kupříkladu Husní Mubárak v Egyptě či Zín al-Ábidín ben Alí v Túnisku, se snaží stavět islamismu do cesty překážky. Jejich „demokracie“ je cynická. Pod záminkou obrany před náboženským totalitarismem umlčují stejně tak fundamentalisty, jako nenáboženské demokraty. Například v Egyptě se brání Muhamedu al-Baradaji kandidovat v prezidentských volbách. Zavírají se tak dveře alternativě a demokracie dostává na frak.

Kde najít východisko? Žádný zázračný recept neexistuje. Známe pouze, jak to nejde nebo jak to jde špatně. Demokratizace bez předchozí sekularizace, tedy bez vyloučení náboženství ze zasahování do veřejného a politického života, jak téměř čítankově převedl alžírský případ, vede k náboženské diktatuře nebo občanské válce. Naopak sekularizace provedená před demokratizací, jak se stalo v Turecku, představuje bezpečnější postup. Nevyloučí se tím sice riziko islamismu, ale ve zkrocené podobě. Jeho dopad pak není nutně antidemokratický, i když nebezpečí, že turecká islamistická vláda zničí nenáboženskou, vojenskou a soudní opozici nadále trvá. Leč tento postup, který staví sekularizaci časově před demokratizaci vysvětluje, proč islamismus turecké vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje je méně nebezpečný než islamismus Muslimského bratrstva v Egyptě.

Ve hře jsou rovněž regionální souvislosti. Ve skládance národů muslimského světa představuje Egypt domov sunnitského islamismu. Pokud by se prosadil dříve, než se zhroutí teokratický režim v Íránu, podnítilo by volební vítězství egyptských Muslimských bratří patrně zrod sunnitské islamistické internacionály a následně soupeření sunnitského islamismu s islamismem šíitským s neblahými důsledky. Pokud by se íránský režim zhroutil, nezbylo by Muslimskému bratrstvu nic jiného, než se omezit na národní scénu a jít cestou tureckého islamismu. Podmínkou ovšem zůstává, že se egyptský politický život před hypotetickým vítězstvím islamistů sekularizuje. Prozatím je to jen zbožné přání.

Nehodláme-li si zahrávat s ďáblem, musíme přijmout popsaný mechanismus v celé jeho složitosti. Nejde o to volit mezi autoritářským režimem a totalitářským hnutím. Prvnímu slouží hrozba islamismu jako prostředek, jak omezovat demokracii. Druhý předstírá, že mu jde o alternativní politický pořádek, ale ve skutečnosti sní jen o diktatuře ve jménu božího zákon, šaríy. Sekulárně uvažující demokraté, tísnění z obou stran, jsou jediní, kdo zasluhují naši solidaritu. 

Abychom je podpořili, je třeba trvat na tom, že nadřazování božího zákona demokracii automaticky znamená stop kandidátovi nebo straně v politické hře. A zároveň je namístě vyzývat, aby kromě této výjimky nesměly platit žádné jiné restrikce pro politické svobody. Doufejme, že občané arabsko-muslimského světa získají v budoucnost lepší politickou volbu než alternativu cholera či mor, jež se jim nabízí dnes.