Consensus juris aneb o podobách spravedlnosti

Před dvaceti lety jsem byl jako soudní tlumočník arabštiny přizván k případu jistého Iráčana obviněného z napadení veřejného činitele. V rychlíku na trati mezi Děčínem a Drážďany vytáhl na českého celníka nůž. Tvrdil, že neudělal nic špatného. Pouze bránil svoji manželku, k níž se měl podle jeho slov dotyčný československý úředník zachovat netaktně. Podle tvrzení celníka Arabka nereagovala na výzvy, aby se legitimovala. Zvýšil proto hlas a dokonce ji snad vzal za rameno, aby ji probudil. Kosa však padla na kámen.

Nesourodé představy o spravedlnosti a právu se střetly. Iráčan si za neznalost rozdílů odseděl na Pankráci rok. Nepomohly mu ani četné protesty, ani řada dopisů, plných verbálních projevů oddanosti prezidentu Saddámu Husajnovi a tehdy vládnoucí straně Baas. Bombardoval jimi z Pankráce irácké vyslanectví v Praze.

Odlišný pohled na spravedlnost má za následek, že muslimovi zpravidla chybí skrupule provést nápravu vlastní rukou. Oč více cítí, že ta správná spravedlnost je spíše mravní než úzce právní povahy, o to horlivěji se za ni bije. Pokud je přesvědčen, že se děje něco nesprávného, něco, co odporuje tradici, zvyklosti, základním islámským kódům chování a jednání, nepotřebuje se nutně obracet na soudy a podávat žaloby. Je vždy připraven zjednat spravedlnost iniciativně a sám.

Západní koncepce spravedlnosti v podobě právní normy, kterou formuluje člověk, se tak či onak může kdykoliv ocitnout v konfliktu s pojetím spravedlnosti v mravním smyslu a s boží garancí. Saddám Husajn by byl mrtev dávno předtím, než byl na sklonku loňského roku oběšen, kdyby ho Američané nehlídali, netrvali na soudním procesu a rovnou ho vydali po pomstě dychtícím iráckým šíitům. Krev za krev. Nebyla to snad zásada spravedlnosti všech známých starověkých náboženství? Ostatně princip vykoupení se obětí platí v islámu dodnes. Na konci ramadánu to každoročně odnesou miliony ovcí.  

Roztržka mezi lidskou spravedlností a božím zákonem, spíše intuitivně přítomná v právním vědomí muslimů než racionálně zdůvodněná, má dalekosáhlé důsledky. Respekt k božímu zákonu nelze vyžadovat od lidí, kteří božímu zákonu nenaslouchají a kteří se s ním neztotožňují. A spravedlnost evropského moderního práva, vytvářená skrze consensus juris (právní shodou), jež formuje, jak tvrdil už Ciceron, „národ a civilizovaný svět“, není použitelná na souzení aktů, jenž odkazují výhradně na islámský boží zákon. I když to v praxi není běžné, teoreticky může být každý muslim interpretem neměnného božího zákona, fixovaného do koránu a tradic, a odvozovat si z něho normy pro své chování.

Když si vzpomínám na svého dávného klienta, jenž nikdy nedokázal pochopit, že překročil zákon jedné evropské země, vybavuje se mi scéna jak vystřižená z pohádek Tisíce a jedné noci. Nešťastník se vrhá k nohám soudce, aby mu setřel prach z bot v naději, že si tak vymůže shovívavost a propuštění. Vtrhl do moderní doby středověk nebo to bylo jen gesto zoufalství vmetené do tváře neúprosného osudu? V každém případě se hrdost, vzdorovitost a sebevědomá jistota o geografické neohraničitelnosti islámského božího zákona náhle zlomily a z jedné arabské duše promluvila až nedůstojně mrzká pokora před hrozivou fatalitou. Celá ta scéna neměla nic z moudrého nadhledu, jenž zpravidla adresují nezměnitelnému osudu smrtelného člověka mnohé arabské pohádky.   

Jedna z nich přivádí na scénu Anděla smrti. V zahradách bagdádského chalífy Háruna ar-Rašída se zjevil jednomu zahradníkovi. Ten celý vyděšený běží ke svému pánovi s prosbou. „Kníže věřících, zachraň mne! Ve tvých zahradách se mi zjevil Anděl smrti, zvedl ruce a kýval na mne. Přimluv se za mne, jsem mladý a nechci zemřít“. Chalífa se krátce zamyslel a pak svému věrnému sluhovi řekl: „Seber se a hned odejdi do Basry. Vyhledej dům mého přítele Ibrahíma. U něj se schovej. Tam tě nikdo nenajde“. Zahradník se vydal k jihu a kníže věřících přemítal: „Možná chtěl anděl odvést mého sluhu do údolí smrti, ale proč na něho kýval, aby ho následoval?“ A jak tak dumá, zaslechne hlas: „Moudrý vladaři, bylo tomu jinak. Jen jsem rozpřáhl ruce překvapením. Vidím tvého sluhu zde v Bagdádu, zatímco mi Pán nakázal, abych ho zítra odvedl z domu tvého přítele Ibrahíma, jenž žije v Basře“.

Naštěstí život není pohádka a spravedlnost je pouze lidská a výhradně z tohoto světa. Kdo sní a věří jiné, budiž mu to přáno. Nelze však vyloučit, že se jednou probudí v rychlíku u nějakého Děčína s mizerným lidským zákonem v zádech a nejistým osudem před sebou.