Skon Václava Havla vrací posledního československého prezidenta z ústraní do centra dění. Naposledy? Kdo ví? V časovosti tohoto lidského konce je skryto cosi symbolického. V prosinci 1992 zemřel československý ideál. Zmizí v prosinci 2011 s věrným dědicem masarykovského humanismus z českého národního života „ideály humanitní“? Jisté není nic.
„Pravda vítězí!“, čteme na prezidentské standartě československého a dnes českého státu. Jaká pravda? Pravda boží či pravda života? Pravda věčnosti či pravda okamžiku? Historik si poradí a jistě by nás poučil, že máme hledat vysvětlení v Husově příkazu: „Hlásejte pravdu (rozuměj biblickou), braňte pravdu a pravdu každému přejte!“ Kdo dějiny neslyší, tomu zůstane váhání. Nebyl právě v tom nevyřčený pravý záměr zakladatelů moderního Československa? Nechat otázku pravdy demokraticky otevřenu. A ponechali nám jako svým potomkům natrvalo otázku téměř pilátovskou: Kde je pravda?
Nevím, zda v tom má prsty prozřetelnost nebo intuice tvůrců naší moderní státnosti, že máme takový odkaz jako národní dědictví. Nemohli totiž ani tušit, že jednou v české povaze budou o nadvládu zápasit dva Václavové. Jeden skromný, druhý nadutý. Jeden naslouchající, druhý poučující. Jeden váhavý, druhý sebejistý. Jeden sebekritický, druhý bez vady. Jeden laskavý, druhý arogantní... Jednou převáží ten, podruhé onen. A nikdy nezvítězí netrvalo jeden z nich. Nemůže, i kdyby si to přál.
Český osud je totiž vepsán do nadčasového dilema, do volby mezi švejkovským sebezesměšňováním a kafkovským fatalismem. Dva Václavové v nás jsou reakcí na toto národní břemeno. Oba nás chtějí vytrhnout ze zajetí volby mezi cholerou a morem, mezi bezzubým šaškovstvím, které sice dovoluje přežít, leč bere odvahu rozhodovat o vlastním osudu, a pasivní odevzdaností životaběhu.
Václav Havel nám nabídl celým svým životem jedno řešení. Nikdy netvrdil, že je nejlepší a že má být vzorem pro každého. Nikoliv. Pouze každého z nás nepřímo ponouká k osobní odvaze: Hledej pravdu a pravdu každému přej! Kdyby se z Havlova odkazu v českém národním životě neudrželo natrvalo více než taková zásada, pak zaplaťbůh!
