Svět je pro každého nezřídka jen dojem, který v něm vyvolávají lidé, s nimiž žije a s nimiž se setkává. S takovým světem se nakládá porůznu. Sděluje se jako osobní příběh, dělá se z něho vlastní pravda, bere se rezervovaně. Jedna blogerka na iDnesu předvedla, že se lze do dojmu i zamilovat. Dokonce nadmíru. Z toho svého si vytvořila moralitu a jako s klackem s ní vyrazila na české muže. Staví jim za příklad chování arabských muslimů k ženám. Dá-li se považovat výše karmy za souhlasnou odezvu, může být spokojená. Čtenáři (nebo čtenářky?) jí dávají vysoce za pravdu.
Budiž každému přány pocity, z nichž si skládá svůj příběh o světě. Do toho, který nabídnu já, se zapsal zážitek, jenž se v paměti zachoval jako sled filmových sekvencí. Vypůjčil jsem si ho od Tahára ibn Džallúna a prezentuji ho tak, jak byl nedávno uveden v listu Le Monde. Scénu tvoří rozbitá silnice na jihu Maroka. Vzdor výmolům se po ní plnou rychlostí řítí moderní otevřený sporťák. Za volantem mladík s účesem módního střihu, s černými značkovými brýlemi na očích, s cigaretou ležérně visící na rtu a mobilem u ucha. Auto, jehož cena určitě přesahuje celoživotní výdělek průměrného marockého přistěhovalce v Evropě, o domácích nemluvě, zastavuje. Řidič ukazuje cosi v krajině postavě sedící po jeho boku. Je celá zahalena do černého závoje, na rukou má černé rukavice a na štěrbinu, která je ponechána v závoji , aby mohla vidět, má nasazeny černé brýle. Zjevení, sotva se hýbe a nemluví.
Krasavec vystupuje z vozu a zapaluje si cigaretu. „Moje země je krásná!“ Žena sevřená do černého rubáše neříká nic, pouze sotva znatelně pohne hlavou na znamení souhlasu. Mladík se jakoby mimochodem obrací k náhodnému hloučku: „Oženil jsem se a chci s ní odejít. Ale jsou problémy s papíry. Ti blázní chtějí její fotku s odkrytou tváří. Nesmysl! Alláh je velký!“ Dlaní několikrát pohladí kapotu vozu. Jako kdyby se hladil odhalený ženský profil.
Jeho přízvuk prozrazuje, že pochází z hornatého Rífu na marockém severu. Z pylu rostlin se tam dělá omamný prášek kíf. Opiát, srovnatelný s marihuanou, se v zemi hojně užívá. Snadno se na něm bohatne. Samozřejmě, musí předvést mobil. Tentokrát hovoří holandsky. Přijel z Rotterdamu, jak prozrazuje poznávací značka jeho vozu. Chová se důležitě, jako kdyby se chystal přistát na Měsíci, a se svou ženou nebo s tím, o čem se předpokládá, že je to žena, nakládá jako s nějakým otrokem. Je to věc nebo balík určený k pohřebnímu obřadu. Bude ho následovat do Evropy anebo ho svěří svým rodičům, aby mu ho poslali poštou?
Vrací se k vozu a startuje. Dává si přitom záležet, aby se ze silnice zvedlo co nejvíce prachu a zasypalo přihlížející. S černým bourákem zmizela i ta černá věc, co v něm seděla. Chuť se o ní zajímat vlastně ani nepovstala. Jako kdyby ji čerň roucha pro vnější svět vymazala. Ten člověk snad musí mít z žen strach. Intimní problémy? Neměl by jít k psychiatrovi? Asi se bojí, že mu bude jeho žena odcizena, že bude znásilněna pohledem, že si ji někdo cizí přivlastní jako touhu do svých snů.
Sebevědomý a přitom vystrašený jedinec, playboy a strašpytel zároveň. Přesvědčený, že je dobrým muslimem, mužem své doby a manželem, který nebude, jak doufá, nikdy paroháčem. Mentalita doby kamenné s jednou nohou v 21. století. Technické výdobytky doby bere plnými hrstmi, ale se ženou zachází jako s dobytkem. Hlídá si ji jako by šlo o ovci v ohradě. Sžírán obavou, že se ta ubohá pokora jednou probudí a vrátí mu vše s úroky.
Co dodat? Dojem paní blogerky a dojem můj píší odlišné příběhy. Jeden o obdivu k orientální obřadnosti jako roztomile svůdné galantnosti, druhý o znechucení nad hulvátstvím živeným arogancí a ignorancí. Každému jeho dojem, každému jeho příběh. U toho bychom mohli skončit. Leč pocit čehosi nedořečeného by mě nepřestal pronásledovat, kdybych se to nepokusil vyslovit.
Před několika měsíci se na televizní stanici al-Džazíra odvážila jedna srdnatá Arabka vzdorovat egyptskému imámovi: „Žádný šok civilizací, pouze střet středověké mentality s mentalitou 21. století. Toho jsme dnes svědky. Střet civilizovanosti a zpátečnictví, rozumu a barbarství, demokracie a diktatury, svobody a útlaku. Střetají se tu ti, kteří mají ženy za poslušné a méněcenné ovce, s těmi, kteří s nimi zacházejí jako s lidskými bytostmi….Muslimové by si měli nejprve položit otázku, co udělat pro lidstvo, než budou žádat, aby je lidstvo respektovalo“. Vysloužila si za to hysterickou reakci ze strany muslimského duchovního: „Hle, jaká ateistka a odpůrkyně islámu!“
Zastala se mnoha tisíců žen v muslimském světě a to se nedopouští. Upozornila na to, že mezi muslimkami není málo těch, které by orientální obřadnost svých mužů podepřenou islámem rady vyměnily za docela obyčejnou civilnost a rovnoprávnost. Netvrdím, že čeští muži jsou ideální a že nemají v ledasčems co dohánět, ale stavět jim za příklad arabsko-muslimské prostředí je buď špatný vtip, provokace nebo velké nepochopení.
