Organizovat hlasování o otázce, na níž předem víte, jaká bude odpověď, nemá cenu. Výsledek švýcarského referenda o zákazu minaretů potvrdil jen to, co je dávno známe. Většina Evropanů je proti islámu. Není podstatné, co iniciátoři referenda prohlašovali: Nejde o náboženství, nýbrž o jeho zpolitizovanou a agresivní formu, jehož symbolem je minaret (sic!). Většina Švýcarů a dát se dnes už říci i Evropanů přestala rozlišovat. V tom vidím tragédii, jejíž realitu vyneslo švýcarské referendum na plné světlo.
V nitru jsem ještě doufal. Marně. Ty mé nešťastné iluze o lidské povaze a toleranci. Minaret přece není nic agresivního. Ten pařížský, zdobící místní mešitu již více jak sedmdesát let, do této doby nikoho nepobuřoval. Je to architektonický a kulturní prvek, označující komplex, do jehož restaurace rád zajdu na čaj, kávu nebo kuskus. Možná z chuti po troše exotismu, možná z nostalgie po historie, která ztratila budoucnost.
Ano, dnešní islám, to už nejsou pohádky Tisíce a jedné noci, to nejsou krásné stavby mešit a paláců od Zaragozy ve Španělsku k Samarkandu ve Střední Asii. To jsou atentáty, potoky krve, podřezávání rukojmích pod nápisy s vyznáním víry a s výkřiky Alláh je velký. Jsou to oči plné nenávisti a zloby a stále více černě zahalených siluet. Přestali jsme rozlišovat.
Kdo je odpovědný za netoleranci, na níž muslimové narážejí každodenně, nejen ve Švýcarsku, ale i třeba zde ve Francii? Především umírnění muslimové. Jsou sice většinou, ale postrádají schopnost se vyjádřit a dát veřejně najevo svůj názor. Z obavy, že by mohli narušit komunitu věřících a ze strachu před pomstou radikálů z vlastních řad nechávají volný prostor hlasatelům nenávisti a konfrontace.
Od chvíle, kdy nejviditelnějšími projevy islámu jsou ty nejagresivnější, umírnění se stávají spolupachateli tím, že mlčí. Vyčítám těm, kdo volili proti minaretům, že spatřují za každým muslimem možného teroristu, a zároveň je chápu. Volbou proti minaretům mnozí protestovali proti terorismu a dalším excesům islámu. Kdyby umírnění muslimové reagovali rychleji a stavěli se vůči těmto zvrácenostem důrazněji, obraz islámu by nemusel být v očích Evropanů tak beznadějně temný.
Jistě, mám svou představu, jak postupovat. Tvrdě bránit nenáboženskost veřejné sféry, neustupovat požadavkům náboženství na veřejný prostor (zahalování, modlitby na ulicích, segregace žen) a ke všem, ať věří tomu či onomu či nevěří, se stavět jako k rovnocenným občanům. Islám nás nesmí vtáhnout zpět do náboženských válek. A pokud někomu vadí, že muslimů přibývá, že si stavějí mešity s minarety, pokud se někdo bojí „demografického džihádu“? Nesedí-li mu moje cesta, proč a na co čeká? Ať nechodí do kostela jen o vánocích, ale každou neděli, ať sbírá na stavbu nového kostela, ať podporuje církve (ke cti Švýcarů třeba přičíst, že respektují povinnost platit náboženskou daň církvi, k níž se hlásí), ať není sobecký a má více dětí?
Často se mi namítá, že nechci vidět islám s jeho násilnickou povahou. Čtěte korán!, tam to všechno je. Jistě, znám ho poměrně dobře a napsat stať o tom, jak je záštiplný, bych dokázal na jedno posezení. Ale korán, stejně jako bible, říká ledacos a často si protiřečí. Není to však korán, co dělá islám. Dělají ho muslimové tím, jak korán čtou, podle doby, v níž žijí, a podle místa, kde se nacházejí. Problém vidím jinde. V čem to je, že muslimský svět, který kdysi dokázal vyplodit rozumné a pronikavé osobnosti, to dnes nedokáže? Proč nabízí jen takové Táriky Ramadány, kteří svou výřečnost a mediální obratnost využívají výhradně k tomu, aby nemuslimskou veřejnost kárali a moralizovali a v muslimech pěstovali přehnanou hrdost a povýšenost?
Když někdo, kdo není muslimem, káže toleranci, je to dobré. Kdyby to dělal muslim, bylo by to určitě pádnější. Tleskejte si efektu švýcarské alergie na minarety, jak silně chcete. Radujte se. Já to dělat nebudu, protože dokáži říci jediné: není to počátek naší spásy, nýbrž signál budoucí tragédie Západu.
