Tragikomický souboj irských emigrantů o domov a kořeny, pravdu, pochopení a svobodu svého vlastního rozhodnutí v době, kdy Amerika přestává být synonymem pro lepší budoucnost a demokracii.
Jako první premiéru sezóny, za účasti autora Billa C. Davise, uvede Divadlo v
Řeznické ve spolupráci s Americkou ambasádou v Praze hru “Útěky”, kterou zde
čeká světová premiéra již 23. listopadu 2017.
Režie se ujala Yvetta Srbová společně s Viktorem Polesným, postavy rodinného
třígeneračního příběhu potom ztvární Jitka Smutná, Filip Cíl a Zdeněk Velen,
autorem scénické hudby je Kamil Holub.
Na diváky čeká tragikomický souboj irských emigrantů o domov a kořeny, pravdu, pochopení
a svobodu svého vlastního rozhodnutí v době, kdy Amerika přestává být
synonymem pro lepší budoucnost a demokracii. Na pozadí rodinného třígeneračního
příběhu přichází autor opět s apelem k občanské zodpovědnosti, hrdosti
a vlastenectví. S brilantně vystavěnými situacemi a sarkastickým humorem tepe
nejen do apatické konzumní a spotřební společnosti, ale i do zákulisí prezidentských
voleb.
Dne 20. listopadu proběhla při příležitosti světové premiéry divadelní hry Billa C. Davise – Útěky tisková konference, které se zúčastnili Yvetta Srbová – ředitelka divadla, Alexander Jerie – překladatel, Filip Cíl – představitel role Kempera, Jitka Smutná – představitelka role Muddy a Zdeněk Velen – představitel role Kenetha a vzácný host, autor inscenace Bill C. Davis.
Při této příležitosti jsem se zeptala přítomných herců, jak se jim vžívalo do daných rolí a jak se jim inscenace líbí.
Jitka Smutná: Do hry jsem se přímo zamilovala, protože ztělesňuje dvě věci, které mám na divadle ráda a které jsou v každém lidském životě důležité. Jsou jimi mezilidské vztahy a politická situace u obyčejných lidí. Obě věci se navzájem ovlivňují a generační názory se mění. V této inscenaci může divák sledovat tři generace, každou s jinými životními zkušenosti a jinými prioritami. Kouzlo hry vidím především v tom, že se odehrává v reálném čase a úplně v běžné situaci plné různých emocí, kterou běžně lidé prožívají. V Divadle v Řeznické je prostor jeviště navíc tak malý, že spolu opravdu mluvíme. Když budu myslet na svojí mámu a budu o ní mluvit, všichni v hledišti si vzpomenou na svojí maminku, na tu konkrétní situaci, kterou s ní zažili. Na hře je kouzelné, že ačkoliv se mluví o americké situaci, v určitém politickém kontextu, vzpomněla jsem si na své hádky s tátou nebo na svůj vztah k dnešní politice. Má obecné konotace pro to, jak se lidé cítí ve svém státě, jestli jsou schopni být šťastni a jestli jsou opravdu doma. Velmi důležité je, že i když se hra odehrává v Americe, v nějaké konkrétní situaci, teprve z věcí konkrétních vznikají věci obecné.
Zdeněk Velen: Hra je skvěle napsaná, text je opravdu výborný, díky tomu jde hraní poměrně snadno. Myslím, že obsazení hry se skvěle trefilo, a že s hrou nikdo problém nemá. Nesmím opomenout, že text je i výborně přeložen. Opravdu je výhodou malý prostor zde v divadle, bezprostřední kontakt s divákem, který nám dovoluje trochu jiný druh herectví než ve velkém kukátkovém divadle. To nám v této inscenaci velmi pomáhá, a tak můžeme hrát komorněji, co jže pro tuto hru moc důležité.
Filip Cíl: Na hře se mi moc líbí to, že na konci žádná postava nedojde k definitivnímu rozhodnutí, není zde konkrétní konec děje. Lidé tří generací, kteří se náhodou potkají, dostanou příležitost říci, co by jinak nikdy neřekli. Každý z nich má svoji vlastní pravdu a je velmi zajímavé sledovat, jak se jejich jednotlivé pravdy určitým způsobem ovlivní. Líbí se mi, že není řečeno, co se stane později a jak vše dopadne a zároveň nabízí opravdu osobnostní přístup k jednotlivým členům rodiny, který je opravdu hodně důvěrný. Je krásné, že hra nemá žádnou definitivní tečku, čímž vzniká jednoznačně velký prostor pro zamyšlení.
Vše doplnila Yvetta Srbová:
Uvidíte úžasný třígenerační trojúhelník a řešení vztahů, které budou všem divákům povědomé z jejich rodin, názory k některým situacím i to, co se kolem nás ve veřejném prostoru děje. Vše je řešeno nenásilně a přirozeně právě přes vztahy v rodině.
Zajímalo mě,kde Bill C. Davis bere inspiraci pro psaní textů.
Inspiraci čerpám z toho, co se kolem mě děje a zároveň i z mé osobní zkušenosti v rodině nebo mém okolí. Konkrétně v případě této inscenace, byly pro mě inspirací dvě věci. První z nich bylo znovuzvolení George Bushe mladšího v roce 2004. Druhou inspirací, která vychází z mého života a mé osobní zkušenosti, byla moje babička, která kdysi opravdu utekla z domova za námi do Ameriky. Díky tomu mi umožnila vlastní zkušenost, kterou jsem později zahrnul právě do této hry, stejně jako rodinná tajemství, která mi sdělila. Vyplynulo z nich mnoho zajímavostí i zamyšlení nad situacemi, které lze ve hře sledovat právě ve formě boření určitých mýtů, které nejsou leckdy absolutně pravdivé.
Za mě: Doporučuji nenechat si tuto inscenaci ujít, neboť bude jistě stejně jako všechny hry uváděné v Divadle v Řeznické velkým zážitkem.
Bill C. Davis je současný americký dramatik, režisér a herec s evropskými italsko-irskými a rusko-
židovskými kořeny; je držitel mnoha ocenění včetně Outer Critics Circle Award, Critic ´s Choice LA Times, National Board of Review citation, Dramalogue Award a Moliere Award. Narodil se v Ellenville v New Yorku a vyrůstal v Hudson Valley, kde dvanáct let navštěvoval katolickou školu. Po promoci na Marist College pracoval v Rhinebeck Country Village - komunita pro mentálně a zdravotně postižené. Během tohoto svého pobytu napsal v roce 1980 svoji první divadelní hru Odvolání, kterou po jejím obrovském úspěchu na Broadwayi v roce 1984 adaptoval do filmového scénáře. U nás byl tento film uváděn pod názvem Kazatel a žák, v hlavních rolích excelovali Jack Lemmon a Zeljko Ivanek. Světovou kritikou bylo filmové zpracování Odvolání zařazeno mezi deset nejúspěšnějších filmů roku. Davis mnoho inscenací divadelní hry Odvolání sám režíroval, ale v některých si i zahrál hlavní roli otce Farleyho. Tato hra je s velkým úspěchem uváděna po celém světě (Francie, Polsko, Německo, Švédsko, Austrálie, Mexiko, Brazílie, Argentina, Peru...).
