Rozhodnutí vysadit antidepresiva – i prohra je pro léčbu důležitá

Užívá-li pacient několik let antidepresiva, dříve či později přijde do fáze, kdy by se jich rád zbavil. Důvodů k tomuto rozhodnutí může být mnoho. Jedním z nejčastějších je pocit, že už je nepotřebuje.

Má pocit, že je ve stabilizovaném stavu, kdy se cítí dobře a dochází tedy k závěru, že už si poradí sám, anebo uvnitř hlavy vrtá malý zvědavý červík toužící poznat, jaký by byl život bez každodenního slupnutí bílého kulatého prášku. 

Pokud pacient dospěje do stádia rozhodnutí, což je minimálně dobrý základ pro následnou realizaci, musí se o svůj nápad bezpodmínečně podělit se svým ošetřujícím lékařem. Dlouhodobé užívání antidepresiv je natolik zásadní pro fungování našeho organismu a neuvážené snížení či dokonce vysazení léků bez konzultace s lékařem, může mít naprosto fatální následky. I když se může v danou chvíli zdát, že nepotřebujeme ani léky a už vůbec ne psychiatra, „který nám vlastně stejně nepomohl a jen psal ty bílé prášky", je to vždy pouhá domněnka, na kterou třeba rychle zapomenout. Minimálně fakt, že toto rozhodnutí půjdeme konzultovat s lékařem, značí o psychické vyzrálosti náš plán uskutečnit. 

Lékař sdělí svůj názor na náš nápad a pokud nemá opravdu vážné pochybnosti o tom, že nejsme ve stavu, abychom do toho šli, pravděpodobně nám pomalé snižování dávek léku doporučí. I když může mít jisté pochyby, nechá nás v tom, abychom to zkusili. Ač se to může zdát absurdní, důvod je jednoduchý. Pokud by pacientovi řekl, ať to nezkusí, bylo by to stejné, jako kdyby řekl rodič malému dítěti, které se snaží učit jezdit na kole a spadne, aby to už raději nikdy nezkoušelo. Mohlo by spadnout znovu a rozbít si znovu kolena, tak ať raději zůstane v klidu bez odřených kolen. Jenže to není ta správná cesta. Dítě by mělo umět jezdit na kole a k tomu ta odřená kolena patří. Nepíši slovo bohužel, prostě k tomu trocha krve a pláče patří a nikdy to jinak nebude. Každý se musí učit vše od začátku, se všemi nástrahami i důsledky. I když to malému dítěti nevysvětlíte, každý první pád z kola je důležitý, stejně jako řešení pokus následující slovem omyl. Třeba i několikrát za sebou, ale jednou se to povést musí. 

S lékařem je to v tomto případě stejné jako s rodičem učícím jezdit dítě na kole. Musí dát pacientovi šanci, aby se  pokusil svůj psychický stav zvládnout sám a stejně jako dospělý člověk neřekne dítěti napoprvé určitě spadneš, neřekne lékař pacientovi, bude vám špatně a budete to chtít vzdát. Ví, že k tomu pravděpodobně dojde, což je velmi pravděpodobné, ale to už opravdu je pouze v režii pacenta, jak se s novým stavem popere. 

Je mnoho těch, kteří léky snížili nebo vysadili a zvládli to v naprosté pohodě a mohou být v klidu. Je ale i mnoho těch, kteří to na první pokus nezvládli a museli se vrátit zpět na první pohled na startovní čáru. Mnoho z nich si ale neuvědomuje to, že ona startovní čára není navrácení se z poloviny prášku zpět na celý, nýbrž pomyslná startovní čára byla tam, kde byli ještě před začátkem užívání léků. Pokud se tedy museli vrátit o ten malý kousek zpět, je třeba se tomu přizpůsobit a s touto situací se sžít. Pro někoho, kdo se rozhodl to zvládnout, může jít o naprostou prohru a chuť se na vše vykašlat, nikdy už to nezkusit a přestat bojovat. Je hrozně těžké smířit se s „ prohrou“ ve všech směrech, ale s naší vlastní, může být pro někoho na první pohled nepřekonatelný problém. Nikoho ve chvíli vlastní prohry a selhání ani nenapadne, že i tento moment je pro léčbu stejně důležitý jako návrat o pár kroků zpět.