Prodej nemovitosti aneb špinavé praktiky majitelů

O tom, jak jsou realitní kanceláře podvodnou bandou snažící se obrat za každou cenu klienty, pohybující se na hraně zákona se zisky dalece převyšující příjem normálních pracujících, se v tisku pravidelně objevuje nespočet článků s nepřehlédnutelnými titulky. Všechny se ve své podstatě zabývají jediným tématem, tj. kde a o kolik peněz, realitní kancelář znovu klienty obrala. Souhlasím s tím, že na podobné aktéry a kauzy je nutné upozorňovat, už jen z důvodu, aby si ostatní dali pozor a zbytečně se nedostali do podobné nepříjemné situace. Na druhou stranu nelze házet všechny realitní kanceláře nebo realitní makléře do jednoho pytle. Je to stejné jako v každém druhu podnikání, ve všech odvětvích, kde svoji roli hraje lidský faktor, s čímž samozřejmě souvisí pochybení ať už nedopatřením, nebo úmyslné.

Nejsem realitní makléř, ani nemám s realitní kanceláří nic společného, pouze mám pocit, že není od věci, podívat se občas na určité problematiky i za jiné stránky než jsou prezentovány. Nebudu se zde proto zabývat problémy klientů s realitními kancelářemi, neboť tyto problémy spadají ve většině případu do pravomoci soudu. Zajímalo mě fungování spolupráce mezi realitními makléři a majiteli, kteří chtějí prodat svoji nemovitost. 

Navštěvuji proto jednu menší realitní kancelář a přátelsky vyhlížejícímu mladému pánovi pokládám několik otázek. Pan David, jak se mi představí, pracuje v této kanceláři necelý rok a jak přiznává, do dnešní doby se mnoha způsoby jednání a praktikami nedokáže vyrovnat. Popravdě přiznává, že kdyby měl možnost, šel by dělat nějakou jistou práci, za jistý plat. „Nevím, co bude zítra, natož za týden. Nevím, zda vydělám nějaké peníze, nemám jistotu stálého příjmu. Vše je sice otevřené a určité možnosti třeba i vyššího výdělku tu jsou, ale na druhou stranu, když už něco vydělám a spočítám si, kolik jsem do toho investoval, zas tak velký průměrný příjem nemám.“ Zajímá mě, co vlastně musí financovat ze svých vlastních zdrojů, které buď dostane následně zpět, anebo je ve své podstatě prodělá. „Nejvyšší účet je za telefon, musím obvolávat nejprve majitele nemovitostí a následně klienty. Další položkou je benzín, když jezdím ukazovat klientům objekty k prodeji a samozřejmě reklama a inzerce nemovitostí. Když si to vše sečtu, jsou to vysoká čísla a to k tomu nepočítám své zničené nervy.“ Vypráví, jak občas se moc bojí, že nic neprodá, až z toho i několik nocí nespí. To vše se samozřejmě musí projevit nejen na fyzickém, ale i psychickém stavu jedince. Hned zpočátku jsem si všimla, že panu Davidovi malinko cuká v oku, teď už je mi jasný původce tohoto tiku.

Přecházím hned k další otázce, která mě vlastně v dnešním průzkumu zajímala nejvíce, tedy jak se realitním kancelářím spolupracuje s majiteli nemovitostí a jak je v dnešní době těžké nebo lehké sehnat to, s čím se obchoduje, tedy danou nemovitost. „Povím to asi tak. Snad nejtěžší je sehnat na této práci právě tu nemovitost.“ Připadá mi to zvláštní, ale hned mi vše objasňuje. „Dnes si je většina lidí jista, že vše zvládne sama a nikoho k tomu nepotřebuje. Už jen díky internetu lze udělat mnoho věcí bez specializovaných firem. Někdo chce něco prodat, dá tedy inzerát a čeká, že se hned někoho zaujme a je to. Navíc lidé prostě nemají odhad co se týká cen nemovitosti, každý řekne chci tolik a tolik, za míň ani náhodou. O případné provizi realitní kanceláři nechce ani slyšet. Jenže čas běží a kupec nikde. Nedokáže pochopit, jak je to možné, když je to na tom internetu.“ Musím se zasmát, i když bohužel to až tak k smíchu není. Toto je realita a takto opravdu někteří myslí. Pan David hned pokračuje. „Oni si myslí, jak moc tímto způsobem ušetří, tedy když nedají realitní kanceláři peníze. Už jim ale nedojde další věc, a to ta, že pokud najdou kupce, následuje běh na dlouhou trať v podobě papírování a samotné výměny peněz za nemovitost. Pokud tomu člověk nerozumí, může opravdu naletět a zůstanou mu oči jen pro pláč. Realitní kanceláři sice platí již zmíněnou provizi, ale na druhou stranu od ní obdrží kompletní právní servis, což už samo o sobě něco stojí. Jedním z nejdůležitějších bodů prodeje je transakce peněz a třeba naše realitní kancelář je dává do bankovní úschovy peněz, která je pro klienta z důvodu bezpečnosti nejpřijatelnější. Existuje zde samozřejmě i další varianta, tedy úschova peněz advokátní a notářská, což jsou téma na delší povídání. Domlouvám se tedy s panem Davidem, že na toto téma pohovoříme zase někdy příště.

K dané otázce uvádí pan David ještě jednu, pro mě naprosto nepochopitelnou a zarážející věc. Mám to štěstí, že má stále ještě v živé paměti případ prodeje, respektive neprodeje, který je naprosto typickým příkladem chování a myšlení určité skupiny lidí. „Prodávali jsme byt, a jelikož se dlouho nechtěl najít kupec, domluvili jsme se s majitelem, že půjde s cenou dolů. Souhlasil, vše se zadalo do systému a byt se objevil v inzerci s domluvenou sníženou částkou. Na byt, který nikoho do té doby nezajímal, začaly chodit poptávky, telefony vyzváněly a lidé se začali předbíhat v tom, kdo je ochoten rychleji složit zálohu. Byl zde tedy konkrétní kupec, dohodnutá hodina i den podpisu smlouvy, na který byl pochopitelně přizván jak kupec, tak i prodávající. Tři hodiny před podpisem smlouvy nám prodávající zavolal, že nikam nepřijde a byt dotyčnému neprodá, protože když je o něj takový zájem, tak tu cenu zvýší zase zpět a prodá za tu původní. Jelikož byl kupec z opačného konce republiky, byl tou dobou pochopitelně už na cestě k podpisu smlouvy a já jsem mu musel volat, že si to dotyčný rozmyslel.“ Nechtěla bych být v jeho kůži, napadá mě. „A jak to nakonec dopadlo?“ „Nijak.“ Odpovídá pan David. „Cena šla opět nahoru na tu původní a byt opět pochopitelně nikoho nezajímá. Mohl být už dávno prodaný. Přitom částka, o kterou byla nemovitost snížena, byla v poměru k celkové ceně nemovitosti, celkem zanedbatelná. Na klienty zjevně zapůsobila a majitel by až o tolik nepřišel. Bohužel toto je přesný typický příklad, stejný jako když lidé chtějí prodat vše raději sami. Tedy aby náhodou o něco nepřišli. To, že místo měsíce budou nemovitost prodávat třeba i pět let, nebo ji neprodají vůbec, už jim prostě nedochází. Pominu-li počty prodávaných let i peněz, je tento přístup naprosto otřesný. Všichni si myslí, že jsme jen nějací otloukánci, co vše vydrží. Někdo možná ano, ale jsou i tací, kteří tuto práci dělají rádi a s těmito podlými praktikami se nikdy nesmíří.“

Pan David dále uvádí, že určitě nelze opomíjet ani fakt, že pokud už realitní makléř má to štěstí a narazí na korektního majitele, stále je tu ještě další nepřítel, a to v podobě jiných realitních kanceláří. Dozvídám se, že v tomto podnikatelském prostředí se zásadně čistá hra nehraje a ti slušně řečeno nejprotřelejší makléři disponují tak neuvěřitelnými propracovanými metodami, jak jiným realitním kancelářím přebrat klienty byť i na poslední chvíli před podpisem smlouvy, že by se za ně opravdu žádná mafie stydět nemusela. Konkurenční boj je zde prý opravdu tvrdý a kdo nemá ostré lokty, nemá v podstatě šanci.

Přemýšlím a napadá mě, zda je opravdu nutné toto odvětví zanechat pouze zmíněné mafii, anebo je možné dát šanci i těm seriózním podnikatelům, kteří si ještě stále zachovali určitou dávku slušnosti a pro které není v aktuální době na tomto trhu místo. Jediné, na čem jsou závislí, jsou lidé a pokud klienti budou i nadále přistupovat na nekalé praktiky jejich bezmorálkové konkurence, budou s největší pravděpodobností brzy všichni na úřadu práce.

Odkaz na realitní kancelář zde nehledejte, nejedná se o reklamní sdělení, pouze opravdu čistě o ten pohled z druhé strany, který se dle mého názoru, vlastně jako ve většině jasně daných případech, opomíjí.  

Do kanceláře vchází klienti, a tak odcházím. I přes tu krátkou chvilku jsem si mohla udělat určitý obrázek o tom, jak tento prodejní svět funguje, a že některé názory lidí, které vychází pouze z toho, co kde četli nebo kdo jim řekl, jsou občas tak trochu zkreslené.  

Hermína Muchová