Definice panické poruchy zní naprosto obyčejně. „Psychická porucha charakterizována opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Během několika málo minut dosahují maxima a trvají zpravidla několik minut.“ Pár obyčejných slov o vnitřní nepohodě, za nimiž se pro nemocné skrývá naprosté peklo.
Krátký ohlušující pískot, rána, zavřeno.
Upírám svůj zrak na spár mezi dveřmi, které právě zaklaply. Nezůstala ani štěrbina. Dosedly k sobě s naprostou přesností. Otáčím hlavu a kontroluji tlačítko signalizující, zda jsou dveře zabezpečeny, nebo lze ještě vystoupit.
Nesvítí, úniková cesta je definitivně uzavřena. Ruka automaticky vystřelí k tlačítku a několikrát ho stiskne. Co kdyby náhodou…Třeba se ještě otevřou. Musím ven!
Má poslední naděje na výstup zhasla s trhnutím vlaku. Jedeme!
Stojím těsně u dveří a s děsem v očích sleduji, jak vlak nabírá na rychlosti.
Pražce pod koly duní, začíná mi pískat v uších. Cítím ohromnou energii proudící z konců všech prstů, zatínám ruce v pěst. Síla mě nutí k pohybu, několik kroků tam a zase zpět, víc prostoru zde není.
Dech se každou chvíli zrychluje, mám pocit, že to neudýchám. Nádech, výdech, nádech, snažím se v duchu přeříkávat, ale nedokážu se soustředit. Nádech, nemůžu vydechnout, nejde to! Lapám po dechu, propadám absolutní panice.
To nemůžu přežít, zešílím! Rychle ven, nemůžou mě tu držet! Chci jít pěšky!
Chci otevřít okno! Koukám na malá okénka, a i když mám v hlavě prázdno, vím, že se nedají otevřít. Proč musí jezdit tyhle nové vlaky? Ty staré měly alespoň otevírací okna. Potřebuju cítit proudící čerstvý vzduch! Musím cítit průvan vzduchu, tady se nedá dýchat! Mám pocit, že se udusím.
Nevydržím tady uvězněná! Stěny vlaku se přibližují.
Potřebuju prostor! Nemůže mě nikdo takhle omezovat, když chci ven, musím ven! Stísněný prostor mě naprosto pohltil.
Brejle, potřebuju brejle! Snažím se je vylovit v přeplněné tašce houpající se na rameni. Nemůžu je nahmatat, shazuji tašku na zem, sedám vedle ní a hrabu jak smyslů zbavená.
Propiska, kapesník, láhev s vodou, zrcátko, klíče, peněženka, mám je! Třesoucí se rukou nasazuji sluneční brýle. Nechci, aby všichni okolo viděli, že se mi do očí derou slzy.
To už bylo na Adolfa moc. Doposud se snažil mé chování ignorovat, tuto situaci prožíval již několik měsíců při každé jízdě a sama jsem mu jasně řekla, že v těchto chvílích žádnou pomoc nechci.
Kolikrát už říkal, že je nutné začít tento problém řešit? Nedopočítal by se. V posledních dnech to už začínalo být nesnesitelné, nejen kvůli nechtěné pozornosti spolucestujících, kteří nebyli jako on na mé chování zvyklí.
Po tom, co posbíral a vrátil do tašky všechny vyházené věci, snažil se z podlahy zvednout i mé tělo sedící na špinavé podlaze v tmavých brýlích a pěstmi bušícími kolem sebe.
„Vstávej!“ Snažil se mě postavit na nohy, ale vůbec jsem nespolupracovala a vždy, když už se zdálo, že budu stát, opět sjíždím na zem.
„Já to nevydržím, nemůžu se nadechnout! Udělej něco, prosím! Tak slyšíš? Prosím!“
Zvedám hlavu a třesoucím se hlasem mluvím směrem k Adolfovi. Je celý rozmazaný, přes slzy a brýle ho ani nevidím.
„Prosím, ať zastaví, musím ven! Tak udělej něco! Prosím! Já už to nevydržím! Nemůžu dýchat, potřebuju vzduch! Prosím! Prosím!“ Během vteřiny vyskočím a natahuji ruku směrem ke dveřím.
Panika mě pohltila, v hlavě nejsou žádné myšlenky, vládu převzalo podvědomí. Pěstí bouchnu do dveří. Nic, ani se nepohnuly.
Adolf okamžitě přiskakuje a táhne mě co nejdál od dveří.
„Ne! To zvládneš! Už jen dvě minuty a budeme na další zastávce. Jestli chceš, vystoupíme, ale nepřibližuj se ke dveřím!“ Snaží se šeptat, ale první zvědavci už zbystřili, že se tu něco děje a začínají se po nás otáčet.
„To nevydržím, já musím hned! Prosím, udělej něco! Tak prosím!“ Brečím už nahlas a je mi úplně jedno, že mě spolucestující nevěřícně pozorují.
„Zavři oči a zhluboka se nadechni, jen dvě minuty, to zvládneš!“
Hlava přestala fungovat už ve chvíli, kdy se křídla dveří začala sunout k sobě, nyní už téměř nevnímám okolí, všude naprosté prázdno. Stále mi hučí mi v uších a obrovskou energii vystřídala naprostá slabost. Pevně svírám madlo u dveří, ruka se třese, potí a klouže. Konečky všech prstů brní, třesu se celá. Nemůžu popadnout dech.
Ven, musím hned ven nebo se udusím. Hned! Vzduch, potřebuju čerstvý proudící vzduch! Tady se nedá dýchat! Nedržte mě tu, potřebuju ven!
Nevím, jak mám dýchat. Zapomněla jsem to? Proč musím myslet na to, jak se nadechnout a vydechnout?
Z očí tečou slzy proudem. Jediná myšlenka je najít únikovou cestu a dostat se ze spárů a zajetí ohraničeného omezujícího prostoru ven, na proudící vzduch.
Nepřežiju být zavřena v tak malém prostoru! Musím ven!
Rozum zůstal na peróně. Tušila jsem, že cesta bude náročná, ale ne takhle strašná. Už nikdy nechci tohle zažít! V očích mám naprostou hrůzu, můj vytřeštěný zrak je stále schován pod černými brýlemi.
Už to samo o sobě vzbuzuje pozornost, venku je slunce schováno za černými mraky. Mě jsou ale všichni okolo naprosto ukradení, já musím ven!
Vlak brzdí, dveře se otevírají, vybíhám ven. Stále brečím a běžím, dokud vyčerpaná nepadám na zem. Svíjím se v hysterickém záchvatu a snažím se popadnout dech.
V tu chvíli přibíhá Adolf. „Vstávej, dělej, nemůžeš se tady takhle válet.“
Lidé na nástupišti nechápou, co se děje, všichni jen nevěřícně zírají. Tolik by v tu chvíli Adolf ocenil pomoc, potřeboval mě dostat opět alespoň na nohy.
„Podej mi ruku, pomůžu ti.“ Nereaguji, nekompromisně mě zvedá ze země a podpírajíc dovede k nejbližší lavičce. Z tašky vytahuje láhev vody a přikládá k jejím ústům. Celou ji vypiji.
„Nemám vodu!“ pomalu mi to začíná opět myslet. Musím mít v tašce vodu! Nevyjdu z domu bez plné láhve vody a všeho, čemu říkám kápézetka, jejíž součástí je taštička plná léků na vše možné i nemožné. Nejím je, ale musí tam být, co kdyby se hodily.
Nikdy nevíš, co se může stát a kde zůstaneš uvězněn. Musíš být připraven. Říci to Adolfovi někdo jiný, asi se zasměje. Bohužel já to myslím naprosto vážně, a pokud náhodou něco zapomenu, začnu propadat panice a musíme to okamžitě obstarat, případně se pro to vrátit domů.
„Jdeme támhle do obchodu a koupíme tam novou.“ Dostatečný impuls pro to, abych vstala a začala se dávat pomalu dohromady.
„Kde jsme?“
„Máme to tak čtyři hodinky pěšky. Vlakem chybělo už jen pár zastávek.“ Adolfovi je jasné, že dnes budou muset dojít pěšky.
„Tak jeď vlakem a já to dojdu pěšky sama.“
Zaváhal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „V tomhle stavu tě samotnou jít nenechám.“
V nádražním stánku kupujeme vodu do zásoby a vyrážíme pěšky na několikahodinovou cestu směrem domů. Konečně sundám i černé brýle, nic přes ně nevidím. Prší.
Právě mám za sebou poslední cestu vlakem a jakýmkoliv dopravním prostředkem na několik následujících let. Kolik? Asi deset, už jsem je přestala počítat. A jak je to s cestováním dnes? Tak o tom až zase příště.
