Jak svět přichází o básníky – Štěpán v roce 2014

Nezapomenutelný film Jak svět přichází o básníky režiséra Dušana Kleina, zná zajisté každá generace diváků. Nejen proto, že se jedná o jeden z několika stále se opakujících filmů, které si vždy najdou své diváky. Jedním z hlavních důvodů, proč se zařadil mezi tzv. kultovní filmy, je bezesporu hlavní postava Štěpána Šafránka, do jejíž role se´úspěšně vžil charizmatický Pavel Kříž. Nelze opomenout ani další série filmů, v kterých je hlavní postava Štěpána stále stejná, jen v různých životních etapách a situacích. Pomalu sledujeme, jak původně tento středoškolák dospívá v muže, sbírá životní zkušenosti a především skládá a recituje verše nejen všem svým „vyvoleným“. Nejedna dáma jistě zamáčkne u televizoru slzu, když Štěpán začne recitovat Borůvce „Namaluju tvoje ústa, ránu, která nezarůstá, vykrojenou z milých slůvek. Namaluju tvoje ústa, šňůru perel od borůvek.“

V tu chvíli by každá z nich chtěla být onou vyvolenou Borůvkou, Jeskyňkou, Píšťalkou, Popelkou nebo poslední Veverkou. Málokteré z nich se však této cti dostane, a pokud ano, je ten její Štěpánek, v dnešní době určitou raritou. Ono vůbec většina věcí týkající se romantiky, je již spíše v pomyslném šuplíku minulosti. Ten, kdo má své šuplíky uspořádány trochu jiným způsobem, je pro okolí zvláštní. Jdete-li s davem a nijak nevyčníváte, je vše v pořádku. Jakmile ale z davu vystoupíte nebo se snad vydáte opačným směrem než všichni ostatní, automaticky se svému okolí vymykáte. Řeknete-li dnes někomu, že skládáte básničky, většina si buď zaťuká na čelo, nebo řekne, zda nemáte na práci něco užitečnějšího. Naštěstí zrovna tento konkrétní případ není nic, co by vám v jistém smyslu v rámci vyčnívání z davu, ublížilo. Naopak, může vás to pouze posílit.

Ať se může zdát, že dnešní uspěchaná doba veršům nepřeje a není na ně čas, není to pravda. Každý někam například cestuje a právě to jsou chvíle, kdy se vám v hlavě alespoň občas místo přemýšlení nad starostmi všedního dne, může vynořit první verš. Jeden k druhému a najednou zjistíte, že máte hotovu první svoji básničku. Neskutečný pocit! Jediný předpoklad úspěchu, je mít při sobě vždy papír a tužku. I když si myslíte, že verš nezapomenete, vytratí se vám z hlavy dřív, než se otočíte. Ve stejné podobě už se nemusí objevit, a to by byla škoda. Proto je třeba vše ihned zapisovat.

Možná by stálo za zkoušku to alespoň zkusit. Že nemáte čas a nevlastního ani kousek toho básnického střeva? Vždyť se hned nemusíte stát Máchou. Zkuste to jen pro radost, uklidnění nervů, vyjádření svých pocitů nebo třeba pro radost svých blízkých. Není lepšího a upřímnějšího dárku než vlastních veršů psaných od srdce. To, že třeba skončí pouze ve vašem šuplíku, není také k zahození. Je to jedna z nenahraditelných terapií, leckdy účinnější než prosezené hodiny na psychiatrii. O tom ale zase až někdy jindy.

A co Štěpán v roce 2014? Existují ještě? Myslím, že jim odzvonilo. Nebo se snad mýlím?

Na závěr pro potěšení srdce, alespoň několik těch Štěpánových…….

„Snad proto, že jsi ze zámku,
snad pro ten šampón z heřmánku,
dřív nežli budeš vdaná,
chtěl bych ti jednou ve džbánku,
pro pivo skočit k Beránku
Píšťalko ufoukaná.“

„Zábava se tu nekoná,
noc je jak černá Madona
jen když se půlnoc přiblíží
princezna smutná za mříží,
čeká, že někdy zazvoní,
spanilý rytíř na koni.“

„Jsi modrá jako hladina,
jsi řeka, která usíná.
Jsi jako nebe za úsvitu,
a věříš na lži ze soucitu.
Na nemoci a uzdravení,
a na hříchy a odpuštění.
Ať se v každé roční době,
prostíráš ve mě a já v tobě.
Krajino nejkrásnějších míst,
knížko má, v níž se učím číst.
Ať klín tvůj láskou nepohrdne,
když nosíš roucho milosrdné.“

Hermína Muchová