Určitým způsobem jsem čekala, že dokument „Dělníci bulváru“ Víta Klusáka vysílaný Českou televizí v rámci cyklu autorských dokumentů Českého rozhlasu, nenechá jen tak někoho v klidu. Jako v mnoha případech, i zde je společnost rozdělena na čtenáře hltající každé slovo napsané o jejich celebritách, na druhé ti, kterým se tep zrychlí jen při pohledu na dramatické až fascinující titulky tohoto typu čtení. To, co jsem však shlédla, se absolutně vymykalo mým předtuchám.
Pavel Novotný, šéfredaktor bulvárního plátku a ústřední postava celého dokumentu, musel tentokrát nadzvednout ze židle oba zmíněné tábory. Na druhou stranu, co se tak dalo čekat od pána prezentujícího se slovy "Píšu jen to, co moje čtenáře zajímá. A lidi chtěj jen to, co je zabalený mezi kozy a fotbal. Jsem dělník bulváru a jsem nejlepší."
Dokument pojednávající o způsobu tvorby bulvárního média představujícího aktuálně opravdu jedno z nejčtenějších médií tohoto typu, byl až přímo děsivý.
Pro to, aby člověk z dokumentu pochopil, jak se vlastní bulvár tvoří a s tím spojený výběr témat, nemusí mít vysokoškolské vzdělání. Pan Novotný vystihl obsah toho, co tvoří, naprosto přesně. Psát jen o tom, co lidi zajímá, je pro ně fascinující, co nejvíce zasahující do soukromí, trochu okořeněné kapkou krve, hádek a rvaček. Prostě balíček zahrnující co nejkontroverznější témata na účet našich celebrit.
Dalším zážitkem, který si z dokumentu odnáším, je osoba pana Novotného, který svými slovy naprosto dokonale prezentoval svoji osobu. Nebudu soudit, zda je sympatický, jestli měl díru na tričku nebo vyžehlené kalhoty. Právě toto jsou problémy, které řeší bulvár, mě osobně zaujal spíše pohled na někoho, kdo si dokázal obmotat kolem prstu téměř dva miliony lidí, aniž by tušili, jaká partie se tu právě odehrává. K tomu, abych dokázala jeho styl hry pochopit, nepotřebuji slyšet ani vše, co v dokumentu ventiloval.
Škoda, že nebylo rozumět všemu, co tato ústřední postava dokumentu říkala. Možná by stálo za to, aby tok svých slov zvolnila. Na druhou stranu končila většina vět sprostým slovem, tedy divák o nic důležitého nepřišel.
Některé věci je možné vzít s určitým nadhledem, stejně jako celý bulvární plátek. Vrchol naprostého nevkusu přichází až při pohledu na rozcapeného pana Novotného v trenýrkách, okořeněného sprostými slovy před jeho malou dcerkou.
Následně s hrůzou sleduji, jak se naivní mladí lidé snaží získat pracovní pozici v této firmě. Je zřejmé, že by udělali cokoliv, jen aby je vybrali. Jak mohou s vyjukaným výrazem ve tváři a třesoucí se rukou tvrdit, že jsou na tuto práci připraveni? A že dokážou přijmout i fakt, že musí zapomenout na všechny své morální hodnoty? Nesmysl. Úmysl je zde naprosto zřejmý, a to dostat se do společnosti celebrit. Člověk, není-li samozřejmě pan Novotný, není schopen ze dne na den ztratit veškeré své morální hodnoty. Občas uklouzne každý, ale dělat to cíleně a plánovaně každý den? On to ale dělá pro prachy, což mluví za vše.
Určitým způsobem chápu lidi, kteří si bulvár otevřou spíš pro legraci a pobavení se. Ale brát jeho řádky vážně? V určité věci má pan Novotný bohužel pravdu. Píše to, co lidé chtějí číst a také to, že čtenáře vůbec nezajímá, zda je to či ono pravda. Chtějí prostě senzace a on jim je vytváří. Záběry na vznik on-line reportáže z koncertu Ivety Bartošové v autě před kostelem s vysvětlením „Stejně vím, co se tam děje, tak co bych tam lez,“ naprosto přesně ukazují, jak bulvár vniká. Nejedná se o lži, oni prostě vědí, jak to bude, bylo nebo je a co neví, to si domyslí.
To, že dají lidem přesně to, co chtějí, znamená mít na část této společnosti až neskutečně velký vliv. Na jednu stranu téměř geniální podnikatelský záměr pana Novotného, ale má za potřebí se tato společnost nechat doslova oblbovat nesmysly, bez kterých lze žít? Opravdu chcete podporovat někoho, kdo na rovinu řekne, že bere úplatky od kohokoliv a slušně řečeno všichni jsou mu úplně ukradení? Nebylo by snad lepší zaměřit svoji pozornost jiným směrem? A co vlastně dělá celebritu celebritou? To, že se párkrát objeví na titulní straně těchto médií a nyní již všichni oficiálně víme, že za nemalé kapesné pro pana Novotného, snad ještě neznamená, že je někdo něčím výjimečný.
Stejně jako malé dítě zná pojem hra, tak i dospělí s alespoň průměrným IQ musí chápat, že je rozdíl mezi realitou a hrou na jiný, ten zářivý svět celebrit. Nelze skálopevně věřit a žít ze zpráv, které mají za cíl jediné. Dopřát chvíle slávy celebritám, ochomýtajících se kolem pana Novotného, jen aby o nich napsal pár slov. A on o nich napíše a oni budou slavní, vždyť si to přeci přečte tolik lidí. Poznají je na ulici, budou chtít jejich podpis, fotku, budou ukazovat na ně prstem, šeptat, tahat se navzájem za rukávy a nenápadně gestikulovat. O tom jim jde, o pocit a obdiv. Zbytek svého já již dávno tito lidé ztratili.
Pokud bylo záměrem otevřít oči všem pravidelným čtenářům bažících po senzacích, přinese snad tento dokument ovoce. Snad už i pán z dokumentu bojující za každou informaci o Ivetě Bartošové, jelikož je její mnohaletý fanoušek, pochopí, že tudy cesta nevede. Je mi ho líto, neboť jako mnoho dalších netušil, že vše, co se v této sféře odehrává, je pouze divadlo pro oči čtenářů.
Dnes snad už alespoň každý z těch necelých dvou milionů čtenářů, kteří si toto své pravidelné čtení otevřou, uvědomí, že je to stejné jako otevřít knihu pohádek pro dospělé.
Bylo uveřejnění kuchyně bulváru tím správným managerským tahem jak získat další čtenáře, nebo naopak jak mnoho z nich ztratit?
