Mám takový pocit, že to s námi jde z kopce. Stačí se jen na chvíli zastavit na ulici, sledovat spolucestující, přečíst si noviny nebo pustit televizi. To, co dnes a denně poslední dobou kolem sebe vidím a slyším, mi nepřipadá ani trochu normální. Někdo by snad řekl, že svět se zbláznil, ale to je omyl. Jednou z hlavních příčin naprostého úpadku společnosti je fakt, že lidé ztratili úctu a respekt absolutně ke všemu a všem, včetně sebe.
Tento stav pochopitelně nenastal ze dne na den, ale snad právě nyní je ten pravý čas, jej připomenout. Naší republikou otřásá v těchto dnech aktuální téma s podtitulem fleecovka. Hodnotit ani komentovat konkrétní akci, kde se tato aktualita zrodila, nebudu. Shrnu ji pouze do jedné věty vypovídající snad za vše. Udělat komediální frašku z ceremoniálu předání státních vyznamenání u příležitosti výročí vzniku samostatného Československa v roce 1918, může beztrestně pouze prezident. Zároveň se ztotožňuji s vyjádřením pana Čtvrtníčka, že postavit tři jména Renč, Sedláček, Toufar vedle sebe, může jen naprosté hovado. Jak já se stydím.
Mohou snad za morální úpadek společnosti nejvyšší státní orgány, které by měly být v mnoha ohledech pro společnost vzorem? Mohou, ale pouze velmi okrajově. Dospělý jedinec, který tuto sféru sleduje, by měl být již natolik vyspělý a mít dostatečně vsugerovány minimálně základy slušného chování, že by se neměl nechat ovlivnit. Mluvím zde opravdu o základech slušného chování, nikoliv o praktikách a chování stádové společnosti, tedy může a dělá jeden, tak co bych nemohl já.
Mezi základní společenské návyky, by automaticky měla náležet slova děkuji, prosím, dobrý den a na shledanou. Naprosto jednoduchá slova, s kterými se dnes opravdu zbytečně neplýtvá, a přitom jsou přímo barometrem našeho slušného vychování. Je to ve své podstatě několik maličkostí, naprosto triviální prvky chování, které nás učili doma i ve škole. Pochopitelně, doba jde kupředu, mění se priority, mění se styly oblékání, ale na druhou stranu jsou situace, u kterých by tato klasika, měla zůstat zachována. Jistě bych neměnila návyk chodit po chodníku vpravo, pustit sednout staré osoby, dodržet dané slovo a k určitým příležitostem chodit vhodně oblečeni. U někoho, kdo nezná význam slova vhodně, nelze předpokládat, že ve svém šatníku natrefí na ten správný kousek oblečení k dané příležitosti.
Co s tímto vším má společného slovo buran? Dříve se toto hanlivé slovo používalo převážně v souvislosti s venkovany, tedy lidmi žijícími na vesnici. Snad proto, že žili svůj specifický život lišící se od života lidí ve městě. Pokud se náhodou objevili mimo svůj domov, bylo jejich chování pochopitelně odlišné od městských starousedlíků. Dnes je i v tomto ohledu situace jiná a názor, že venkované jsou burani, je pouhým přežitkem. Nezáleží na tom, kde bydlíte, zda chodíte doma v teplákách nebo značkových kalhotách, ale jak se chováte. Pokud by se mělo hodnotit buranství podle dodržování základních pravidel slušného chování, jednoznačně dnes vítězí vesnice nad městem. Na vesnici naštěstí stále ještě tento přežitek zdravení se navzájem a základní společenské návyky, nevymizely. Stejně tak je to i s otázkou etiky oblékání se. Do města, kostela, k volbám a na hřbitov už sice nechodí přímo ve svátečním, ale stále je tu alespoň zachována snaha vzít si na sebe něco lepšího.
Stejně jako se stává módou navracení se ke zdravému životnímu stylu, všemu co je bio apod., měla by se společnost začít pomalu navracet k základům slušného chování. Pochopitelně by měl být tento krok vyžadován i u těch, kteří mají být příkladem a navíc naši zemi reprezentují. Je to minimálně dobrý základ k řešení dalších otázek týkajících se naší společnosti. Jako v každé terapii, i zde je nutné hledat nejprve příčinu této situace a až následně důsledek, který je v tomto případě jasně zřetelný. Důvodů, proč k této situaci došlo, je bezpochyby mnoho, avšak není složité na ně přijít.
