Pohřby a všechno okolo jsou rituálem, který nám pomáhá se se zesnulým rozloučit. Vám jako někomu, kdo už tu nebude, to přeci může být jedno. Mám to podobně, jako Vy, byť z racionálního pohledu si říkám, že by mi mělo být úplně jedno, jestli mne zpopelní či uloží do blízkosti někoho, kdo mne nazýval ať už jakkoli. Pokud se domnívám, že po smrti již nic není, mělo by mi to přeci být jedno. Není. Zvláštní rozpor.

Rozumím, že je pro nás, živé, důležité se nějak vztahovat k našim mrtvým. A z tohohle pohledu rozumím jak pietě, tak třeba i etice, která udělá maximum pro to, aby těla obětí byla oddělena od těl vrahů. To jsou všechno symboly, a symboly mají moc. Moc pro nás, živé.

Říká se, že naše západní společnost umírání a smrt vytěsňuje, neví si s ní rady. Vytěsňování je jedna z kopingových strategií při řešení krizí, bohužel však strategií nikoli funkční. Také se říká, že se vlastně nebojíme smrti, ale umírání. Zdá se, že Vy jste se dokázala srovnat již s obojím. Klobouk dolů.

S možností, že i po smrti těla duše žije dál neuvažujete?