Pročítá-li člověk blogové příspěvky, různé úvahy nebo jen diskuze pod články, získá neodbytný pocit, že komunisté tvoří bezkonkurenční majoritu této společnosti. Ale je tomu tak ve skutečnosti?
Denně hovořím, v rámci své práce, s velkým množství slušných, pracujících lidí. Ani jeden z nich není komunista. S kamarády zajdeme na pivko, probrat fotbal, život, politiku,… ani jeden není komunista. Potkávám se s bývalými spolužáky, ani jeden z nich nevěří srpu a kladivu. Doma spustím internet, přečtu si článek nebo blog a … spadne mi brada – jsem ještě ve střední Evropě nebo jsem se nějakým /hodně nepovedeným/ zázrakem ocitl v KLDR? Pochopitelně jsem stále v české kotlině, v severní části Korejského poloostrova bych měl asi jiné starosti než pročítat něčí názorové výplody (omluva, ale jiné slovo ani nelze použít) a současně si nemyslím, že by tamější soudruzi měli možnost (pochopitelně za předpokladu, že mají připojení k internetu) psát něco jiného než oslavné eposy o genialitě jednoho z trojice slavných Kimů (ten poslední Kim Čong-un to vlastně uzavřel v „Nejsvětější trojici“J )
Možná mám jen štěstí na lidi, kterými jsem obklopen nebo které mám za přátele. Možná je to jen opravdu náhoda. Ale skutečně musím říct, že osobně neznám jediného člověka věřícího víc v Lenina než v právo. Nebo možná o něm jen nevím.
Ale opravdu je v ČR 25 let po pádu vlády jedné strany tolik komunistů? Není. To ukazují vždy výsledky voleb. O voličích KSČ(M) je známo, že patří mezi, v účasti ve volbách, nejdisciplinovanější . Ostatně, mají to v krvi z předchozích let. Občané, pohybující se svým přesvědčením v rámci zbývajícího politického spektra, je svou neúčastí ve volebním zápolení jen nechávají vyniknout. Věřím, že kdyby volební účast dosáhla, dejme tomu, 80%, pak by se volební výsledek „rudých“ těžko přehoupl přes 10%.
A proč jsou najednou rudí tolik „vidět“?
Snaží se využít rozčarování běžných lidí z politické (ne)kultury v ČR, kdy je těžké pro „normálního smrtelníka“ najít stranu, která ho ještě nezklamala. A komunisté vždy nabízeli, nabízí a nabízet budou jednoduchá řešení všech problémů.
A oklepali se. Zjistili, že opět mohou hlásat své lži a nic se jim nestane. Mohou překrucovat historii a (skoro) nikdo je nenapomíná. Mohou kopat do pomníků a stát přivírá oči. Stát se jednoduše zaměřil na boj s pravicovým extrémismem a přestal, spíše nikdy nezačal, se věnovat extrémismu levicovému. A toho komunisté umí využít a velmi zostřili svou propagandu. A kdyby se přece jen stát probudil, začnou křičet o demokracii a svobodě slova – bohužel když křičí o těchto pojmech, křičí jen „A“. „B“ si nechávají jen pro sebe. A to „B“ je, že by nás ostatní o to „A“ rádi připravili…
