48. Honění koulí po plátně i v teplákách

Hlásí pořádné zimní počasí, tak možná už spadne dokonce i nějaká ta vločka. Dneska už bylo pěkně namrzlo. Sousedka říkala, že vůbec nespala, jak kvílely brzdy na silnici u potoka. Dva to dokonce nezvládli, jeden porazil plot, druhý sloup s elektrickým vedením, tak jsme byli ráno bez proudu a teplé vody.

Já mám taky dva další zářezy, ve čtvrtek jsem dostala pokutu ve městě, ani nevím, za co. Všimla jsem si toho cáru papíru až po cestě, když jsem pustila stěrače a odlétal směrem do centra velkoměsta, tak musím počkat až na pošťáka a upomínku, která mě určo nemine. Druhou pokutu jsem chytla hned v pondělí „parkování na přechodu v protisměru“. Na přechod mi zasahoval jen kousek čumáku auta, budiž, ale o tom protisměru jsem slyšela poprvý. Podle mě je to pěkně uhozená zábava, rozdávat takovýhle pokuty před vánocema, který se jistojistě pomalu blíží.

Na stanici byl mladý sympatický policista, berunce se tam moc líbilo, lomcovala mřížema u cely předběžného zadržení a na všechny se zubila. Strážníci chvilku dělali ofuky a tvářili se důležitě, ale pak mávli rukou, pohrozili, ať si příště dávám pozor a nakonec se mi ještě omluvili, že to ve městě není s tím parkováním jednoduchý.

Velitel má o víkendu každoroční zimní kulečníkový turnaj, což je velká vesnická událost, která začíná už ráno v místním hostinci něčím lehkým na rozehřátí, navazuje tradičním gulášem k obědu a spolu s nemalou konzumací alkoholu a honěním koulí po plátně i těch v teplákách (jednou jsme tam byly s berunkou mrknout a nevěděly jsme, kam s očima, ogaři jsou fakt zapálení, do obojího) pokračuje až do večera. Tak se těšíme, že bude klid.

Dneska jsem měla nějakou roztržitou. Ráno jsem cestou k autu ztratila klíče od vozu. Hledala jsem je půl hodiny a pak jsem musela jít pro sousedku, aby mi klepala na přední sklo auta, naštěstí tam mám chytrý senzor, na který když se klepe, tak klíče zvoní. Našla jsem je za plotem v té největší hromadě trávy. Z radosti jsem nechala klíče od domu v zámku dveří z venku a jela do města, tam jsem ještě ztratila peněženku, ale i tu jsem nakonec našla válet se na parkovišti kupodivu i s celým obsahem. Když jsem se vrátila, tak jsem aspoň konečně zamčela dům, ale postavila jsem v roztržitosti tašky s nákupem venku k plotu pro chudé kolemjdoucí a šla k sousedům barvitě líčit, co že se mi to dneska všechno přihodilo. U sousedů jsem kromě kávy musela okusit pár sklenek domácího vína, což byl asi nejhorší zážitek dne, ale tašky na mě vzorně čekaly u plotu i s nákupem. Vypadá to, že mám víc štěstí než rozumu.

A druhou pokutu už mám taky z krku. Nezapomněli na mě, upomínka došla asi po týdnu. Takže dnešní dopoledne jsme trávily s berunkou ve velkém městě na policejní stanici, abychom to konečně vyřídily. Dostala jsem pokutu dvě stovky a pán v uniformě mi bodře sdělil, že až přijdu příště, tak to bude navíc za bod. Berunka tam zatím objímala nějakého chlapa v mém věku, jednu ruku omotanou kolem jeho stehna, druhou opřenou o jeho rozkrok, byli jsme červení všichni kromě berušky, tak jsem ji bleskově a s omluvama odtáhla (má mizernej vkus) a jely jsme domů.

Dneska večer jsem byla psychicky připravená na pokus o velitelovu převýchovu, ale ten mě hned po příjezdu zpražil, že špatně stříhám krabice s mlíkem: „Nevíš, na co je tam namalovaná ta červená přerušovaná čára?!“ Asi mi není pomoci, budu muset přibrat tak padesát kilo a pak ho „nešťastnou náhodou“ zalehnout ve spánku. Takže v příštím „deníku“ už o něm možná neuslyšíte, kdo ví, nervy mám jen jedny.

.......................