26. Jedno pivo!

Doma je doma a pomalu si zvykám na nový režim. Zvládáme to celkem v pohodě. Už jsem všude uklidila, protože velitel sice dvakrát po tu dobu, co jsem byla v porodnici, gruntoval, aspoň to tvrdil, ale nepřišla jsem na to, kde. Všechno jsem vyprala a vyžehlila, dneska už jsem stihla zkulturnit i růže a teď musím dokonce asistovat u vytáčení medu. Berunka je pořád moc hodná, po obědě chodíme ven na procházky a jinak většinu dne prospí, tak doufám, že jí to chvilku vydrží. Jdu se zase hodit do pohotovostního režimu, za chvilku začne na okno bušit pan velkovčelař obklopen mrakem včel a berunka už bude taky vstávat, ta se ovšem hlásí vysílačkou, to už je prostě jiná generace.

Přesto jsem teď s psaním trochu ve skluzu, dítě na chvilku zavřelo oko, tak aspoň něco málo. Je to pořád dokola, připadá mi, že jenom peru, kojím, přebaluju a dělám ťuťuňuňu, ale tak to má asi být. Včera velitel pozval všechny rodiče, semetrika ze Semetrikova nakonec nepřijela, ale i tak to bylo plno lidí a bylo to náročný, na takový velký návštěvy teď nejsme moc zařízený ani naladěný. Berunka šla z ruky do ruky, takže se samozřejmě pak pozvracela a v noci dělala pěknej kravál. Já jsem měla na konci návštěv v úmyslu úplně to samý, ale byla jsem na to moc unavená.

Teď už jsme zase obě odpočatý a už je to zas hodnej andílek, pozdě večer večeří a vstává kolem páté hodiny ráno, budí se jen jednou za noc, takže to jde.

Velitel jel na jeden den na bedmintový kemp a přespí tam, tak mi odpadne jeden otravnej organizátor. Docela se těším, že tady budeme samy, bez obvyklého: „Co bude k snídani?, Plánuješ něco k obědu?, Budeme večeřet?“. Prostě pořád platí motto mé drahé prapra: „Není žrádlo, není láska“.

Jediný, co zatím nestíhám, je cvičení. Za celou dobu, co jsem doma, jsem se donutila třikrát, budu se muset polepšit. V porodnici s náma cvičili každej den, to bylo super, ale bez dozoru a přísného vedení je moje vůle slabá. V porodnici byli vůbec sportovně založený, jeden den tam bylo hrozných lidí a sestřičky měly frkec, ale protože byl nějaký důležitý fotbalový zápas, tak posadily jednu starší, co frkecové tempo nestíhala, k televizi, aby sledovala vývoj utkání. Byla jsem zrovna ve sprše, když jedna ze sester letěla kolem a volá na ni: „Kolik to je?“ a chuděra stará se zděšeně probrala: „Já nevím“, tak ji zpucovaly, že to musí pozorně sledovat, hráli zrovna naši. Za chvilku letěla kolem další a volá zase: „Kolik to je?“ a chuděra stará hrdě hlásí: „1:0“ a z chodby slyším: „A kdo vede?“ a zoufalý hlas odpovídá: „Já nevím!“, až mi jí bylo líto, prostě jí nedaly přesný instrukce, tak co měla dělat?

Dneska jsem se hřály na sluníčku na zahrádce u místní hospody a sledovaly s berunkou vtipnou scénku ze života vesnického. Přihrčel tam na kole udýchaný rybízek s červenýma ušima a mlíkem na bradě a světácky volá: „Jedno pivo!“ a hospodský nedůvěřivě: „A je ti už osmnáct?“, na to pohotový hoch: „Tak si dám raději jedno malý!“ a hospodský zvědavě: „Nejseš ty náhodou kluk starýho Nováka?“ a chlapec ještě pohotověji: „Naschledanou!“, nasedl na kolo a zmizel.

U nás pohoda, velitel za týden vyráží s kámošem na každoroční čundr bez bab, tak doufám, že zase nepřilezou s puchýřema a čokoládovým fernetem ve vousech už po dvou dnech jako loni. A to jsem je ještě musela na tu jejich slavnou expedici odvézt autem a za dva dny pro ně zase na určené místo přijet. Trochu nám hoši asi stárnou, či co. Jestli to takhle půjde dál, tak budou nakonec stanovat u nás na zahradě a já je budu obskakovat. No ale do té doby už snad bude dceruška beruška chodit a unese dvě piva a otvírák, tak ten servis nechám na ní. Těch pár metrů může nakonec dojet i na našem větším psisku, když na to přijde.

..........