Tento citát, jehož autorem je Buddha, ke mně dnes připutoval sám... A jak? To se dozvíte níže.
Ráno vstanu, zapnu Notebook, přihlásím se na Facebook a pak si ještě na centrum.cz přečtu e-mail, který mi chodí denně ze stránek Astrohled - přečetla jsem si horoskop, který radí štírům, jak se dnes mají či nemají chovat (ano, proč ne, čtu horoskopy, i když vím, že z těchto se o tom, co se mi bude dít, nic moc nedozvím, protože s horoskopy je to složitější, ale i tak to dělám - je to zvyk)... A dále si přečtu citát pro dnešní den: ,, Kořenem všeho zla je nedostatek poznání." Buddha moc dobře věděl, proč toto napsal...
Včera jsem právě přemýšlela o tom, co vím a co nevím, že mnohdy soudím hned situaci bez rozmyslu... Moje reakce jsou mnohdy trochu přehnané na jakkékoliv situace, které se kolem mě dějou a je to z jediného důvodu - jsem příliš sentimentální a hned na každého vybalím své pocity, které vyplívají z mých nahromaděných emocí a jen málo těchto pocitů zůstane skryto a potom kolikrát lidé ani nevědí, jestli to myslím dobře nebo špatně nebo jak vlastně. Prostě se vždy zachovám podle toho, co o dané situaci vím... Aniž bych přemýšlela o tom, zda jsou jiné varianty, vnímám pouze tu jednu - tu svou... Poté, co se na tu situaci podívám zpětně, zjistím, že ne vždy a v každé situaci mám pravdu a zachovala jsem se správně. Každý to jistě zná...
Všimli jste si někdy, jak je někdy těžké vyjádřit své emoce? Jak je někdy těžké říci něco slovy? A když se snažíte své emoce přece jen vysvětlit, tak jste mnohdy nepochopeni a může dojít i k hádce a mnohdy k těm hádkám dochází zbytečně. Každý jsme nějaký. Podle mého názoru a pozorování usuzuji, že každý člověk reaguje na vnější prostředí tak, jak je naučen - jak je zvyklý, podle toho, jaké reakce zná z domova, od svých nejbližších přátel, z práce... Jenže potom nám občas chybí nadhled - na věci se podívat jinýma očima než těma svýma a zde je podle mě jádro problému...
Včera jsem opět byla u psycholožky... Ráda tam chodím, protože ví, co mi má říct. Nutí mě přemýšlet nad tím, proč se chovám, jak se chovám. Přemýšlet, zda to, jak se chovám je či není správné. A proto teď hodně přemýšlím o svých reakcích na vnější okolí a také nad tím, jak na okolí reagují ostatní... Uvedu příklad: S přítelem jsme měli jet k mým prarodičům na oběd a on mi říká, že se mu tam nechce... On by radši jel k jeho prarodičům na oběd. A tak mu říkám, že mně se tam nechce. A on na to, proč? Říkám, že ze stejného důvodu, jako jemu se nechce k mým prarodičům, tak ze stejného důvodu mně se nechce k jeho prarodičům. A on mi na to řekne, že to je něco jiného! Jistě, je to něco jiného - protože on vnímá své prarodiče jako ty své a mé prarodiče vnímá jako ty druhé a obráceně... Ptám se tedy znovu: Je to něco jiného? Ne, v tom nevidím rozdíl...
Ach jo, proč je někdy tak těžké se podívat na svět jinýma očima než těma svýma? :) Naučíme se to někdy? Já myslím, že ten, kdo o to bude stát, má moc velkou šanci se to naučit :)
Přeji krásný den všem! <3
