Varšavský pakt II aneb Zloděj křičí: Chyťte zloděje!

Jak nejlépe odvést pozornost od vlastních prasáren? No přece tím, že ze stejných prasáren obviníte někoho jiného. Právě toto a nic jiného dělá na svém slavném summitu ve Varšavě NATO.

Monstrózní sněm Severoatlantické aliance ve Varšavě, který má na jedné straně symbolicky poplácat po zádech nejbázlivější a nejvýchodnější západní spojence a na straně druhé vyprovokovat Rusko, názorně ukazuje, že se vojenské pakty podobají jako vejce vejci. Stačí si jen představit těch skoro tři tisíce vojensky disciplinovaných účastníků z osmadvaceti členských zemí a skoro dva tisíce novinářů, lačně visících nejvyšším šaržím na rtech a poslušně zapisujících každé jejich slovo. Třešničkou na dortě je skutečnost, že část summitu NATO se uskutečnila ve stejném Prezidentském paláci a ve stejné místnosti, kde byla v roce 1955 podepsána Varšavská smlouva. „To jsou paradoxy,“ řekl by Vaněk z pivovaru.

Varšavský summit NATO je ovšem na absurditě, evokující uvažování dobrého vojáka Švejka, postaven. Ohání se údajně agresivním nebezpečím Ruska a přitom agresivně napadá Rusko při každé příležitosti a rozšiřuje a rozpíná až k ruským hranicím. NATO rozšiřuje sféru svého vlivu a obviňuje Rusko, že je agresorem. Proslovy generálů aliance se podobají jeden druhému a hraničí s absolutní ztrátou soudnosti. Začínají vzletnou výzvou k zachování a posílení demokracie ve světě, okořeněnou argumenty, proč právě NATO je jedinou pevnou hrází takové demokracie. Pak se přechází ke druhé části, kterou je dštění síry na Rusko a jeho politické i vojenské vedení. Ve třetí větě – přistoupíme-li na podobenství projevů generálů jako hudebních kompozic – se natahují trička a kasají rukávy, aby se obnaženýma rukama mohlo lépe verbálně poplácat loajální politické vedení pobaltských zemí a Polska ve smyslu: „Nebojte se Ruska, my vás před ním ochráníme a pošleme k vám vojáky i zbraně“. A ve čtvrté – finálové – větě přichází rozdrolení až popření předešlých siláckých řečí s tím, že vlastně není tak zle, o žádnou válku rozhodně nejde a s Ruskem se stejně bude muset začít jednat. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Ve víru atlantických vášní a válečnických tanečků na dostřel od ruských hranic pak snadno zanikne jedna podstatná věc – a sice, že dominanci nad celým světem nemá Ruska, ale kdosi úplně jiný. Že špiónské metody jako je odposlouchávání telefonů a fízlování elektronické korespondence nehrozí od zlých ruských agentů, o nichž je tak v módě psát, ale třeba od obřích bezpilotních špionážních letadlech, která budou co nevidět přelétávat přes naše území.

Jako občanovi malé – a po rozdělení Československa stále menší – zemičky v centru Evropy mi po celém tom generálském cirkusu nezbývá než si povzdechnout: „Ach jo, prostě Varšavský pakt č. II.“