V kauzách s krajany Zeman boduje

Je to mírně sebevražedný pocit pokoušet se veřejně ocenit kroky prezidenta, který vzbuzuje u části mých spoluobčanů nesnesitelný odpor, vztek a nenávist. Ale já si nedám říct. Jak se mi mnohé Zemanovy kroky a výroky nelíbí, tak svým postojem ve dvou kauzách, které se týkají pomoci českým krajanům v zahraničí, plní přesně to, co se od hlavy státu očekává.

Už nejeden pátek vzrušuje většinu Čechů otřesný případ odebrání dětí paní Michálkové norskými úřady pod neprokázanou, a i proto dosti pochybnou záminkou domácího násilí. Kauza se táhne nesnesitelně dlouho, děti trpí tím, že vyrůstají mimo přirozené prostředí rodiny, matka strádá pocitem bezmoci a beznaději tváří v tvář neprostupné byrokracii. Obíhá úřady, píše stížnosti k soudům – zatím všechno marně. Jako příjemné překvapení proto v této situaci zazněl z Pražského hradu jasný názor a ochota do věci se vložit.

Ano jistě, už v duchu slyším nespokojené syčení, pískot a šustění červených karet, jejichž „udělovači“ si myslí, že toto Zemanovo gesto je čirý populismus a snaha získat lacino zpět důvěru části české společnosti. Ano, snad máte i trochu pravdy, vy nenechaví prezidentovi kritici, ale přece jen by nebylo na škodu si uvědomit, že když jde o pomoc konkrétním lidem, v tomto případě malým dětem, každá pomocná ruka se počítá. Veřejné Zemanovo prohlášení, že je připraven přímo intervenovat, tedy se do věci silou svého úřadu přímo vložit, může postup norských úřadů přinejmenším výrazně urychlit. Je přece jen něco trochu jiného rozhodovat ve věci, o kterou se zajímá prezident, než ve věci, o kterou se nezajímá nikdo.

Další body si náš nezdárný a provokující prezident připsal v jiné krajanské kauze – a sice v nekonečném procesu dohadování se o možnostech repatriace volyňských Čechů. A to ve chvíli, kdy se postoj ministerstva zahraničí a českého velvyslanectví začal podobat kafkovskému procesu, při němž se občan za žádnou cenu nemůže dočkat nejen spravedlnosti, ale ani vyslyšení. Došlo to tak daleko, až se volyňští Češi na Ukrajině začali bát otevřeně mluvit o svých obavách a problémech už nejen s kyjevskými médii, aby na sebe nepřilákali hněv ukrajinských nacionalistů, ale i s úředníky českého konzulátu, kteří byli - ve vztahu k nim - s ukrajinskými oficiálními místy jedna ruka.

Gordický uzel neřešitelného problému, jak pomoci českým krajanům na Ukrajině a nerozzlobit si přitom ukrajinské potažmo americké spřátelené politiky, vyřešilo na prezidentův příkaz Ministerstvo vnitra elegantně, až pohádkově. Jako princezna, když jela na koloběžce ani oblečená, ani nahá. Rozhodlo totiž, že krajanům z Ukrajiny skutečně pomůže a dá jim navíc na přivítanou šest měsíců střechu nad hlavou a do vínku pár tisíc korun, zároveň ale předem neutralizovalo ukrajinské námitky dodatkem, že taková pobídka k návratu platí pro české krajany nejen z Ukrajiny, ale i z jakékoli jiné země.

Ať už tyto dva kroky prezidentovi doporučili jeho poradci, anebo na ně přišel sám, je bezesporu dobře, že se tak stalo.