Představa charizmatického světového vůdce, který bude tvrdou rukou vládnout přísně, ale spravedlivě, je dotěrná jako komáři u Lužnice. Varovné je, že po ní stále častěji volají lidé snad na celém světě. A u nás dvojnásob.
To dilema je staré jako lidstvo samo. Je lepší žít v kmeni, národě nebo státě, kde zajišťuje pořádek drsný vůdce, kterého se všichni bojí, ale zároveň mu věří, že nastolí pořádek, anebo má smysl usilovat o takové uspořádání společnosti, kde má každý právo na svůj názor, kde pořádek zajišťuje dodržování dohodnutých pravidel samosprávy a demokracie?
Jiný názor na to měli členové tlupy lovců mamutů, kde byl oštěp vražený do zad chápán jako spravedlivý trest za nesouhlas s náčelníkem, jiný vzbouření otroci vedení Spartakusem. Jinak k volbě mezi “vládou pevné ruky” a “samosprávnou demokracií” přistupovali poddaní císaře Karla IV, jinak čeští vlasteci za bachova absolutismu, jinak českoslovenští občané za první republiky, nacistické okupace, za vlády komunistů, jinak v 90. letech, jinak se na toto dilema dívají lidé v situaci současné. Je paradoxní, že třeba za reálného socialismu ani po jeho svržení se valná většina shodla na tom, že chtějí demokracii, otevřené hranice, co nejvíce samosprávy a hlavně žádnou “tvrdou ruku”, zatímco v dnešní situaci strachu a nejistoty si například mnozí z Čechů (ale i Slováků, Maďarů, Poláků, Rusů či Američanů) přejí, aby byl hlavně klid, a aby bili v bezpečí, a jestli se kvůli tomu zavřou hranice, nastolí policejní hodina a vyjímečný stav, tak se holt kvůli tomu podle nich nezboří svět.
Zajímavý projev takového současného toužení po tvrdém diktátorovi, který by svou silou a agresivitou zastrašoval všechny možné (I nemožné) cizí zdroje nebezpečí, předvedl nejnověji bývalý dánský premiér a generální tajemník NATO z let 2009 až 2014 Anders Fogh Rasmussen. Ten ve svém patetickém videu, zveřejněném na sociálních sítích, vyzval k tomu, “aby se Spojené státy opět ujaly role světového četníka, protože uprázdněného místa se snaží chopit Rusko a využívají ho teroristé.”
Ne, pan Rasmussen se nezbláznil, jak by snad někdo mohl logicky dovodit, jen v podstatě papouškuje scénář, který před prezidentskými volbami v USA napsali poradci kandidátce Hillary Clintonové. Aby také ne, když působí jako poradce amerikou dosazeného ukrajinského prezidenta a oligarchy Porošenka. A na Ukrajině – shodou okolností úplně stejně jako v hlavě Hillary Clintonové a v mysli vrchních generálů NATO a Pentagonu – je obraz dvojjediného Satana, ztělesňěného Daešem a Putinem důležitým sakrálním předmětem jejich četnické zahraniční politiky. Paradoxem zústává, že Trump, který by se v případě zvolení stal novým druhem oligarchiského amerického diktátora, po roli světového četníka netouží. Což ovšem neznamená, že se to v oválné pracovně Bílého domu po pár telerfonátech ze CIA a FBI nemúže rychle změnit.
Co dodat? Ať se může některým lidem, nadměrně vyjukanými mediální skandalizací uprchlické hrozby a populistickým strašením politiků, zdát, že demokracie umírá na souchotě a je nejvyšší čas ji nahradit nesmlouvavým a rázným vládcem, osobně dávám přednost zachování evropských (takže i českých) výdobytků samosprávy a demokracie před panickým úprkem zpátky do středověku.
