To, co předvedla policie v sobotu po demonstraci za zachování Autonomního sociálního a kulturního centra Klinika, bylo hodně absurdní představení jako vystřižené z dokumentárního filmu o policejním násilí proti demonstrantům před listopadem 1989.
Zbytečné mlácení lidí, vulgární nadávky vůči pokojným demonstrantům, mezi nimiž bylo hodně dívek. Koho napadl ten zhovadilý nápad posílat proti klidným a slušně se chovajícím mladým lidem protiextremistickou jednotku? Jestli se někdo choval jako extremista, byli to duševně nevyrovnaní, řádící a řvoucí těžkooděnci se sadistickými choutkami. Vypadalo to, že „kliniku“, nejlépe psychiatrickou, by mnozí z nich potřebovali jako sůl.
Policisté se chovali jako blázni. Rozzuření, zlí, tupí a nebezpeční blázni. Jejich zásah neměl smysl, protože přišel v době, kdy se většina zúčastněných už rozešla a organizátoři pohodovou demonstraci, která vesele, ale v klidu, za zvuku hudby, štěkotu psů a žvatlání malých dětí v kočárcích prošla pražským Žižkovem, oficiálně ukončili. Lidé postávali v parku v hloučcích, povídali si, občas se ozval smích, jindy skandování „Kliniku nedáme!“. Atmosféra byla sváteční, pozitivní, všichni si pochvalovali, jak se demonstrace povedla, že na ní přišlo víc lidí, než se dalo očekávat. Tisíc, tisíc pět set, tisíc osm set? Tolik lidí často nepřilákají ani akce s republikovým významem a politickým zaměřením – tady šlo přitom o lokální problém: upozornění na turecké hospodaření státu s nemovitostmi, konkrétně s chátrající, pět let opuštěnou budovou bývalé polikliniky, kde přespávali bezdomovci a přebývali narkomani. Extremismus skupinky mladých lidí, k nimž se během deseti dní přidalo několik stovek sympatizantů, spočíval v tom, že na vlastní náklady zaneřáděnou budovu uklidili, smetí odvezli v zaplacených kontejnerech a pak po deset dní přinesli do budovy život. Konaly se tu koncerty, výstavy, přednášky, promítání filmů a večery nonkonformní poezie, ale hlavně neplánované debaty a setkání, přicházeli starší lidé ze sousedství, jedna babička přinesla bábovku, další nadšenci přinesli ohromný hrnec polévky. Všichni se k sobě chovali ohleduplně, vstřícně a přátelsky - zažít tu krásnou atmosféru sounáležitosti oproštěnou od nervozity, agresivity, tuposti a křupanství byla opravdu síla! Jenomže po deseti dnech policie všechny vyhnala a budovu zablokovala. Na to měla sobotní demonstrace upozornit.
Výkřiky, nadávky, ječení dívek, němý údiv, tupé rány obušků, sprosté nadávky robocopů, krev, chaos. Organizátora protestu Arnošta Nováka policisté strhli k zemi, přisedli a když se nemohl bránit, bili ho do zad a do hlavy. Po nečekaném zásahu zůstalo na rozbahněné trávě několik zraněných lidí. Dva odvezli sanitky do nemocnice. Všichni byli v šoku. Slovo policejní stát brala do té chvíle většina z nich jako trochu nadnesenou metaforu. V jediném okamžiku si ale bolestně uvědomili, jak lehce a rychle se může stát realitou.
