Zítra se chystá celonárodní candrbál jako připomínka událostí 17. listopadu z roku 1989. Všichni zase budou mít plná ústa svobody a demokracie, ve skutečnosti půjde jako obvykle o lokajské přitakání novým, neméně odporným vládcům.
Přiznám se bez mučení, že tanečky kolem zítřejšího „Festivalu svobody“ a patetické deklamování těch jediných správných hesel jako je třeba infantilní „díky, že můžem“ mě začíná pořádně vytáčet. Nejenže nemá nic společného s opravdovou svobodou a hodnotami, za které jsme tenkrát jako studenti vyšli do ulic, je to ještě horší. Celá ta habaďůra se změnou režimů se stává jen zástěrkou pro další ohlupování, vydírání a okrádání lidí, jen pod jinými hesly, transparenty a reklamami. Časy, kdy mně naplňovalo euforií, že tam, kde ještě před pár lety hyzdila město, kde žiju, pěticípá hvězda nebo budovatelské heslo, dnes svítí reklama na coca-colu, už jsou nenávratně pryč. Zkušenost a čas ukazuje, že pes zůstává zakopaný tam, kde byl v české kotlině zakopaný vždycky: v naší vlastní zabedněnosti, záštiplnosti a vlezdoprdelkovství, v naší závistivosti, strachu, xenofobii, pocitu ukřivděnosti, že se celý svět spikl proti nám. Národ rozdělený na dvě vyhraněné, proti sobě uměle poštvané skupiny, se do krve hádá o to, jestli to bylo horší před listopadem 1989, nebo jestli je to horší teď. Rozčílení zastánci obou znesvářených táborů by byli ochotni ušlapat toho, kdo má opačný názor, než oni. A jestli se něco nestane, asi to dříve či později udělají.
A mocní politikové, žertující podobně nechutně, zabedněně a přízemně jako jejich předlistopadoví kolegové,na účet lidí, kteří je zvolili a živí, se mohou utlouct smíchy, jak jim to skvěle vychází.
Ne, nebudu slavit a „děkovat, že můžu“ svobodně volit mezi Babišem, Sobotkou, Bělohrádkem, Kalouskem a Okamurou. Nevidím k takové oslavě důvod. Jestli má cenu si 17. listopad připomínat, pak ze stejného důvodu jako tenkrát v roce 1989. Kvůli hrdinství studentů bojujících proti fašistům, jejichž odkaz nám dal odvahu protestovat proti hnusnému, rozpadajícímu se režimu, za který jsme se styděli a s nímž jsme se nechtěli ztotožnit. Stejně jako se stydím a nechci se ztotožnit s tím dnešním. Když už, tak proti němu kvůli novým nespravedlnostem, které si na nás připravil, protestovat. Aniž bych se někoho ptal a potom mu poníženě děkoval, jak je to skvělé, že můžu. A že máme tak cituplnou demokracii, že můžeme nakupovat od rána do večera i na státní svátek. A pak si až do večera dojatě gratulovat, že se máme tak dobře, jak jsme se ještě neměli.
