Profesionální šiřitelé nenávisti mají žně. Ignorují poselství olympiády, sportovní výkony i vítěznou euforii, ze všeho se snaží hned vytěžit kapitál pro svou ideologicky motivovanou demagogii.Lezou mi na nervy a kazí náladu.
Přiznám se, že osobně mne olympijská klání nijak zvlášť nedojímají. Netrnu u televize hrůzou ani pak neskáču radostí a neroním slzy štěstí při vítězství českých barev. Ano, mám radost, cítím chvíli hrdost, že jsem Čech, když stoupá vzhůru ta Československá, do Čech vytunelovaná vlajka, ale hlavně obdiv ke sportovcům, kteří se dokázali dostat na vrchol. Osobně cítím daleko větší euforii, když si pěkně zaplavu v chladivé vodě za krásného letního dne nebo vystoupám na nějakou pěknou horu a dívám se dolů do krajiny.
Olympiádu přesto ctím, protože původní myšlenka, že jednou za čas se uskuteční svátek sportu a umění (to umění v novodobém pojetí bohužel odpadlo jako cosi nezajímavého a zbytečně složitého), díky němuž se zastaví všechny války a ti nejšikovnější a nejsilnější bojovníci všech stran všech konfliktů se utkají ve sportovních kláních, místo aby se navzájem zabíjeli, mi přijde inspirativní dodnes. Druhá věc je, že z Olympijských her se stal v době agresivní globalizace celoplanetární byznys, takže myšlenka, že olympiáda má lidi spojovat, a ne rozdělovat, musí připadat obyvatelům chudých brazilských favel jako špatný vtip.
No vidíte, moc to nežeru, ale přesto mě téměř k nepříčetnosti vytočila glosa jedné nejmenované novinářky, která v Lidových novinách verbálně tančí vítězné indiánské tance kolem vítězství gruzínského džudisty Laši Šavdatuašviliho nad Rusem Denisem Jarcevem. Proč? Protože Rus je náš nepřítel a když ho někdo porazí, sluší se to pořádně oslavit a do poraženého nepřítele si ještě pořádně kopnout. Olympiáda – neolympiáda.
“Nejdříve zamířil gestem na svou gruzínskou vlajku na hrudi a pak namířil na ležícího Rusa,” třese se křečovitým zadostiučiněním nejmenovaná a vysvětluje čtenářům Babišových Lidových novin, že to znamenalo: “Tady je tvoje místo.” Rozuměj na zemi v poloze ležmo, jsi poražený a zostuzený, nic jiného nezasloužíš.
“Bylo to přesně v den, kdy ruské tanky vjely před osmi lety do Jižní Osetie,” kasá se symbolikou autorka, ale kontext, který se jí nehodí do krámu – ruské tanky přijely do sporného regionu až několik týdnů poté, co tam podnikala vojenské útoky gruzínská armáda, takže seriózní západní listy dnes nepíší o invazi do Gruzie, ale o gruzínsko-ruském pohraničním konfliktu – tiše vypouští.
Česká novinářka, která se proslavila mimo jiné tím, že velebila čečenské teroristy, protože bojovali proti Rusku, a je známá tím, že s oblibou – a ve vzácné shodě s oficiálním postojem Lidových novin – háže špínu po všem, co je ruské. V závěru své antiolympijské ideologicky perfektně vyšperkované glosy s těžko skrývanou poťouchlostí jásá, jak to muselo být pro ruské sportovce potupné, když na ně diváci bučeli, a mezi řádky jim radí, že by vlastně “zemi, která podporuje nečestný boj a okupuje cizí území” raději reprezentovat vůbec neměli. A když už se tak nešťastně rozhodli, nemůžou se divit, že je celý svět po právu nenávidí.
Nechci tu opakovat, že Spojené státy okupují mnohem více zemí, než Rusko, a přesto jim nikdo neradí, aby se na reprezentaci své vlasti raději vykašlali. To je jako kdyby Češi odmítli reprezentovat naši zemi, protože na Hradě sedí Zeman, premiérem je Sobotka a všechno je tu vytunelované pár desítkami vyčůraných oligarchů. Chtěl jsem jen říct: nechme olympioniky soupeřit, držme se hesla “sláva vítězům, čest poraženým. A netahejme pořád tu protiruskou propagandu do sportu. Ukazuje to naši zabedněnost více, než tušíme. Sportu zdar!
