Jít do divadla je občas trochu na nervy. Nikdy nevíte, jestli se herci nebudou pitvořit, hystericky křičet a nesmyslně skákat sem a tam po jevišti, jen aby se něco dělo. Jestli to nebudou natahovat do nekonečna, aby si někdo nestěžoval, že za ty peníze toho bylo málo. To je pak za trest.
Když se ale poštěstí a divadelní magie vás uchvátí, krásné herečky uhranou a herci rozesmějí, jako už dlouho ne, divadelní zážitek je jako zázrak. Tím silnější, že v době mobilů, počítačů a televizí nabízí živou, opravdickou a neopakovatelnou podívanou.
Naposledy jsem divadelní euforii síly uragánu zažil na představení O líné babičce v pražském Divadle v Dlouhé. Nový, šibalsky rozdováděný rockový muzikál na motivy roztomilé knížky brněnské autorky Aleny Kastnerové mi vlil do duše sílu a radost skoro bych řekl, že i naději, že všechno není ztraceno. Co vám budu povídat, chechtal jsem se od začátku až do konce. Stejně jako má manželka a dvanáctiletá dcera.
Jednotlivé scény a písničky mají šmrnc, prostou, ale jímavou divadelní krásu a všudypřítomný laskavý humor, který je dnes obzvláště podpultovým zbožím.
Babička, o které celé to písničkové divadlo – a že je to občas pěkně vypečený, vybroušený a divoce šlapající rock and roll – vypráví, není vůbec líná. Právě odešla do důchodu a místo toho, aby hlídala vnoučata svým uspěchaným dětem, začíná si plnit dávné sny: projet se superrychlým autem, proletět vzducholodí, naučit se na počítači a vylézt na nějakou vysokou horu v Himalájích. Babička je čupr ženská a s každou replikou i písní dokazuje, jak se dá radovat ze života i v době, když všichni kolem tvrdí, že nemají na nic čas.
Vydání knížky O líné babičce se stalo kulturní událostí samo o sobě, nová inscenace režiséra Jana Borny a Miroslava Hanuše jí dává další, uhrančivý rozměr. O hercích z Dlouhé je známo, že nejdou jen vynikající činoherci a loutkoherci, ale také talentovaní zpěváci a skvělí muzikanti, srší z nich hravost a radost z divadla. Kongeniální je pak otextování slavných rockových hitů Miroslavem Hanušem, které se mění v pestrý ohňostroj krásné češtiny, jakou už věru není často slyšet.
Po legendárním písničkovém představení s Petrem Skoumalem Kdyby prase mělo křídla a rozverném muzikálu o tom, jak přichází na svět malý človíček Myška z bříška, vznikla v divadle v Dlouhé další hudebně divadelní pecka nejen pro děti, ale zároveň pro celou rodinu (babičky a dědečky nevyjímaje), ve které dojatý a rozchechtaný divák mimoděk cítí svěží a životodárné kořeny Osvobozeného divadla nebo Semaforu.
Je překvapivé a krásné zjistit, že navzdory všeobecné pokleslosti kultury, hudebního vkusu i naší rodné češtiny vznikají oázy radosti, díky nimž můžeme být rádi, že jsme tu, a dokonce i zase po čase hrdí na to, že jsme Češi. Anebo Slováci, protože jeden z nejbrilantnějších výkonů podává v „líné babičce“ Martin Matejka jako chlupatý slovenský Yetti, který společně s českou babičkou zapíchne na vrcholek Mont Everestu do sněhu „československou“ vlajku.
