Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Platí to i o politicích a novinářích, kteří ze všeho špatného, co se kde semele, viní Rusko. Asi si neuvědomují, že tak nechtě dávají munici svému největšímu nepříteli.
„Rozkladný vliv ruské propagandy, ruských tajných služeb. Kombinace této záludné, profesionální síly využívající moderní média, internet, různé servery, ale i televize a rádia, spojená s bruselskou byrokracií, to je koktejl masivní destrukce,“ píše například bývalý náměstek ministra vnitra, spisovatel a komentátor Martin Fendrych na serveru Aktualne.cz. Ve své glose o „skutečných“ strůjcích britského Brexitu se uchyluje k ohrané písničce o tom, že Rusko „živí evropský svár a fandí rozpadu“ a mnohoznačně naznačuje: „Časem se dozvíme, jaký podíl měly ruské služby, ruská propaganda na odchodu Británie.“ Je to řečnická otázka: rozumí se větší, než si myslíte“.
Ruští špióni mají podle něj prsty i v negativním výsledku nizozemského referenda o asociační dohodě s Ukrajinou a „ve vzestupu rakouského kandidáta na prezidenta Hofera, který nevyhrál jen tak tak.“ Podle Fendrycha se stane Brexit „Rusy vší mocí živenou nakažlivinou“.
Takový jednoznačný recept na nalezení viníka libovolného problému mi trochu připomíná našeho dorostového lékaře v 80. letech, který léčil veškeré choroby pacientů, včetně například vyvrknutého kotníku acylpirinem. Není ostatně tak těžké dohledat, odkud pan Fendrych tyto myšlenky přebral. Je člověkem světa znalým, co je jistě bohulibé, a proto si čte sloupky bývalého amerického velvyslance v Rusku Michaela Anthony McFaula v americkém listu The Washington Post. A ten – věrný svému příjmení – šíří obraz Ruska jako Říše zla ve jménu americké zahraniční politiky, pro kterou je vytvoření obrazu Satana a hlavního nepřítele Ameriky a Svobody a Demokracie již klasickým a osvědčeným principem (viz například Saddám Husajn, Manuel Noriega, nebo Maummar Kaddáfí).
Ani v nejmenším zde nechci tvrdit, že Putin dělá všechno dobře a nemá máslo na hlavě. To bezpochyby má, stejně jako většina z těch evropských a amerických politiků, kteří z něj dělají strůjce všeho zla, aby sami vypadali jako ti nejdobromyslnější demokrati. Bylo by ale spravedlivé připomenout, že Putin si dával hodně velký pozor, aby do diskuze o Brexitu nezasahoval. Když se jej na ekonomickém fóru novináři opakovaně ptali, nikdy nepodpořil zastánce odchodu z Unie, ani druhou stranu. Na rozdíl třeba od kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa, který se mohl po výsledku referenda zbláznit radostí a neopomněl dodat, že i jemu jde v Americe o něco podobného. To jen tak na okraj.
Na celém tom honu na ruské čarodějnice je absurdní jedna věc: čím více se se bojovníci proti Putinovi do svého cíle strefují, tím více ho posilují. Svými spikleneckými teoriemi o tom, v čem všem má svoje zkrvavené kremelské prsty, z něj totiž v Rusku dělají silnějšího politika a stratéga, než ve skutečnosti je.
