Kopání do mrtvoly začíná být českou tradicí. Pěkně hnusnou. Proč se reakce na smrt Fidela Castra u nás a v zahraničí tak výrazně liší? Jsme opravdu tak zabednění, cyničtí, nebo už zase někým navedení?
Komouš, vrah, rudý prase. Takovými výrazy se to jen hemží pod zprávami a články o smrti vůdce kubánské revoluce Fidela Castra. Tak jako Češi se snad z jeho úmrtí dokážou radovat jenom kubánští emigranti na Miami. A pardon – málem bych zapomněl – taky nastávající americký prezident Donald Trump. Zatímco v ruských, britských, francouzských, německých nebo i amerických médiích je fenomén Castra a kubánské revoluce zpravidla chápán v širším kontextu boje bývalých kolonií za nezávislost a vytvoření protiváhy imperiální rozpínavosti Spojených států, u nás je jakákoli neurážlivá zmínka o nich chápána málem jako velezrada. A pokud se někdo – nedej bože – snaží upozornit na souvislosti a kontroverze, které nutně jak Castra, tak i jeho nenávistné odpůrce provázejí, je zasypán urážkami.
Co se dá dělat, čeští obránci amerického pohledu na svět (a na Castra) plní své bojové poslání na výbornou, často jsou neoblomnější než jejich ideologické idoly za Velkou louží. Vůbec jim nevadí, že se takovým černobílým viděním připravují o možnost vidět svět v celé jeho složitosti a rozmanitosti. Nechápou a netuší, proč se stal Castro fenoménem a symbolem, nechtějí ani radši vědět čeho a pro koho. Ernest Hamingway, Gabriel García Márquez, kteří si Castra vážili jako revolucionáře, jsou pro ně nejspíš taky jen „komouši“ a „rudá prasata“. Předpokládám, že stejně jako autor těchto řádek.
Nenávist vůči v pátek zemřelému politikovi je charakteristická tím, že nejvíce plivou a uráží lidé, kteří o Kubě a jejích dějinách nic neví. Nic než to, že je to komunistická země, kterou je proto třeba nenávidět. Je to nenávist z vlastní zabeděnosti. Právě té zabedněnosti, která je tak úrodnou půdou pro populisty všeho druhu. Nové české zabedněnosti, která o svých nositelích vypovídá více, než si vůbec dokážou představit.
