Duchaři Václav a Miloš aneb Tanec sv. Víta kolem lebky sv. Václava

Svatováclavský kult se stal na počátku 21. století symbolem české státnosti. K jedné slavné lebce se přišli pomodlit dvě sice také staré, ale ještě živé lebky, přesněji hlavy Česka, Zeman s Klausem. Cimrman hadr. Ať žijí duchové!

Slavíte státní svátek? Uctíváte Svatého Václava? Anebo jste dnes prostě vzdali zavděk dnem pracovního klidu a světci i s prezidenty jsou vám ukradení? Já v tom mám jasno: Vencům pogratuluji, pohár vína si s nimi vypiji, ale lebky všech tří v úvodu jmenovaných politiků mě nechávají chladným a svatováclavský kult mi smrdí účelovým přepisováním historie ve svatém poblouznění a katolickým patolízalstvím církve vůči okupační moci.

Kult Svatého Václava, po staletí budovaný katolickou církví, je vlastně nejstarší českou národní ideologií, která je ovšem mnoha nevěřícími Čechy vnímána značně rozporuplně. Tím spíše, že katolické rituály a legendy, které ho udržují při životě, mají často překvapivě morbidní rysy a vycházejí z uctívání ostatků mrtvých světců jako je například mrtvá ruka svatého Víta, uložená ve stejnojmenné katedrále na Pražském hradě, nebo lebka sv. Václava rituálně „provětrávaná“ každoročně 28. září – v den a místě Václavovy předčasné násilné smrti.

Legendy, které vyprávějí o Václavově životě a smrti, připomínají krvavé detektivky. Ačkoli sochy a obrazy českého patrona zobrazují jako zralého muže, zemřel jako mladík ve svých osmadvaceti letech rukou svého mladšího bratra Boleslava a jeho kompliců. To si na Václava počíhali před kostelem ve Staré Boleslavi a po jeho probodání meči se chopili moci. Právě do tohoto městečka se každoročně na konci září vozí Václavova stovky let stará lebka, aby si ji v místním kostele mohli prohlédnout příchozí na vlastní oči při Svatováclavských slavnostech. Spočívá na zdobeném polštáři a nese korunu s čelenkou, věnovanou v době První Československé republiky klubem dam ze Spojených států Amerických. Už si představuji americké dámičky z lepších kruhů, jak čelenku za zpěvu nově naučených českých lidových písní vesele háčkují.

Na kult svatého Václava se zkrátka vždycky lepila politika, za nacistické okupace Československa je dokonce němečtí okupanti zneužili ke zvýraznění kolaborace části českých veřejných elit s protektorátním režimem. Slavnostně jim udělovali svatováclavskou orlici, čímž je kompromitovali. A bylo jich hodně, víc než bylo zdrávo. Obávaný protektor Heydrich, kterého při atentátu o rok později zabili českoslovenští výsadkáři vyslaní z Londýna, v roce 1941 prohlásil: „My teď musíme rozvíjet svatováclavský kult jako kult, který nám umožní získat na svou stranu část českých konzervativních vrstev….“

Svatováclavská tradice tedy není zdaleka tak „svatá“, jak se v oficiálním podání jeví, naopak se v ní zrcadlí kruté intriky, boj o moc i absurdita, pro naši historii tak typické. A když se k tomu přidají exprezident Václav Klaus a prezidentem současným Milošem Zemanem, připomíná to více než oslavu češství rozverný, leč i hořce ironický filmový scénář Járy dá Cimrmana. Tomu se klaním já. Dej mu pánbu věčnou slávu!