Daně, ale co za ně?

Konec března je tady a s ním i každoroční láteření a lamentování, že musíme platit daně. Skutečným problémem ale nejsou daně samotné, spíše to, že stát vybrané peníze nedokáže efektivně využít.

Daně, daně a zase daně. Denně daně, a co za ně? Daně platíme ze všeho, co vyděláme, a ještě k tomu i z toho, co si koupíme. Neznám nikoho, kdo by to bral tak, že platit daně je zkrátka potřeba, protože ti, co něco mají, se musí podělit s těmi, co nemají nic. Solidarita se moc nenosí, ještě tak v předvánoční hysterii poslat esemesku na nějaké to dobročinné konto, ale tím to hasne. Co jsme si, to jsme si.

Málo z nás si uvědomuje ten rozdíl. Zatímco v některých státech to tak nějak všechno funguje, na silnicích nejsou díry, skoro se netuneluje, a když, tak vykuky tuneláře hned chytí a odsoudí, všude je čisto, tramvaják na vás počká, než nastoupíte, a nezavře vám na just dveře před nosem, a lidé se na vás v parcích a ulicích usmívají, tady je děr na silnicích čím dál tím víc, podivné machinace s veřejnými zakázkami se staly normou, všude je špína a lidé se nasupeně dívají do země. Rozdíl je v tom, že zatímco ve fungujícím státě se daně efektivně využívají na tak zvané věci veřejné (neplést s nešťastnou zaniklou politickou stranou přezdívanou hanlivě veverkáři), tedy na to, z čeho mají prospěch všichni, u nás se většina vybraných peněz rozkrade a další část šikovně šoupne spřízněným firmám v nějaké té cinknuté veřejné zakázce nebo soutěži.

Jenomže to by tu museli být politici, kteří spravují stát jako stát, a ne jako firmu. Ačkoli je dnes v módě stavět stát a firmu do protikladu v tom smyslu, že stát je vždycky byrokraticky nabubřelý a neefektivní, zatímco ve firmě se musí makat, ale funguje to v ní všechno jako na drátkách. Je to vlastně jen takové pootočené rčení z dob reálného socialismu. Tenkrát se říkalo, že co je soukromé, je špatné, dnes je to naopak. Společné je jen černobílé vidění světa a nepochopení souvislostí. Rozdíl mezi firmou a státem je totiž ve skutečnosti takový, že zatímco stát chrání práva všech na demokratických principech, smyslem firmy je vyprodukovat co nejvyšší zisk, bez ohledu na cokoli, po nás přijde potopa. Teď jsme toho ostatně svědky.

Názorným příkladem, jak se liší stát a firma, je fakt, že zahraniční banky a automobilky, působící na našem území, právě ve jménu tohoto zisku ždímají peníze z našich občanů a dividendy si posílají k sobě domů. Jenom rakouská Erste Bank, která vlastní Českou spořitelnu, loni na dividendách vyplatila v přepočtu 12,8 miliard korun. A od roku 2000 takto odteklo za hranice neuvěřitelných 460 miliard, což už je slušná sumička. Až se člověk diví, že si to tak lehce necháme líbit. Jenomže zapomíná na to, že lidem, kteří umožnili nastavit systém tak, aby se vysávání bankovními a firemními klíšťaty, někdo musel dát pěkně tučného tuzéra. Jinak by takovou blbost přece nikdy neudělali.