Zveřejnění výsledků fotosoutěže se kvapem blíží a tak vám přinášíme ještě jeden rozhovor s porotkyní a to Johankou Horákovou. Zastupovala svou maminku, paní Jarmilu Kamenáčovou Horákovou, která v minulém ročníku získala 3. místo.
Bohužel, ze zdravotních důvodů v porotě zasednout nemohla a navrhla nám za sebe velmi povolanou "náhradnici". A tak jsme se Johanky zeptali na tři krátké otázky.
Co pro Vás znamená fotografie?
Fotografie je pro mě velice pozoruhodný fenomén. Vždy se musí zakládat na nějaké skutečnosti, určité situaci, faktu. To, co je zachycené, fotografii prostupuje a zachovává si svou sílu, svou atmosféru.
Fotografie je pro mě médiem, jakýmisi polootevřenými dveřmi, jimiž proudí světlo a vzduch. Na rozdíl od malby je v ní citelněji přítomná přímost, bezprostřednost. Je zajímavé, že snímek přitom prozrazuje nejen povahu toho, co zachycuje, ale ukazuje také na fotografovu duši, jeho pohled na svět a vnímání určitých okamžiků. Moc se mi líbí, když je na fotografii patrné, jaký je její autor pozorovatel, čeho si všímá. Věřím, že krása může být téměř všude kolem nás, záleží jen, jestli ji vidíme a kde a jak ji vidíme. A jelikož má každý z nás jedinečný pohled na svět, každá fotografie má pak svébytnou a originální duši…
Co se Vám jako první vybaví, když se řekne ŽIVOT?
Nevím, co si vybavím jako první. Nejspíš si nepředstavím nic konkrétního. Mám asi o životě takovou abstraktní představu jako něčeho kontinuálního, proudícího a dynamického. Pro mě je to (zelená) síla, která všechno oživuje, rozhýbává; zdá se mi, že je nekonečně dobrá a laskavá, nebo tomu alespoň věřím. Vždy si říkám, že život je všude kolem mě, naplňuje všechen prostor ve světě: je jako šém, který materiálu a hmotě propůjčuje duši a smysl. Život přináší řadu krásných, milých, ale i těžkých a obtížných okamžiků. Záleží jen na nás, jak se k nim postavíme a jak je budeme vnímat. Tím tady nechci říkat nějaká pseudomoudra a rady, vím, že je to pak v životě, v konkrétní situaci někdy nelehké.
Co si myslíte, že by se mělo změnit v dnešní mladé a produktivní generaci ve vztahu k seniorům?
Znám mnoho mladých lidí, kteří mají krásný vztah ke svým prarodičům a jsou pozorní a obětaví i ve vztahů k jiným seniorům. Stejně si ale myslím, že by se dnešní mladá generace měla víc zaměřit na staré lidi, chápat je jako nesmírně obohacující bytosti s mnohdy zajímavými a neuvěřitelnými životními zkušenostmi, a zároveň že by měla vyjít ze své komfortní, sobecké zóny a pomáhat osamělým nebo nemocným, křehkým starým lidem. Mladí lidé by podle mého názoru měli vnímat seniory ne jako cizí, vzdálený svět, ale jako blízké členy rodiny nebo obce, společnosti.
