Mosty. Na světě jich známe nepočítaně. Malé, větší, gigantické. Některé jsou již na věky proslavené, jiné dávno zapomenuté. Vždy, když po některém z nich kráčím poprvé, mám pocit, že mířím do jiného světa.
Že na druhém břehu objevím něco nového.
Nejinak to bylo s mostem na první pohled poněkud odlišným. Dozvěděl jsem se o něm nedávno od Heleny Skočové a nese název – Most Sblížení. Je postavený přes řeku času a má úctyhodný úkol. Propojit a sblížit mladší generaci s tou starší.
Koncem horkého července jsem se rozhodl na tento most také vstoupit a společně s Helčou Skočovou, Mirkou Švarcovou, Kájou Slezákovou, Markem Valičkem a Shaanou Šantrochem jsme navštívili dům seniorů Nová Slunečnice.
Projekt Mosty mezi námi běží již delší dobu, ostatní věděli, co je čeká, pro mě to však byla premiéra. Není tedy divu, že jsem cítil jistou trému. Osobně nemám problém komunikovat se starší generací, přesto jsem přemýšlel, zda mě starší občané přijmou, zda je dokáži zaujmout a potěšit. To byl totiž můj hlavní cíl.
Mé obavy byly zbytečné. Tréma zmizela hned, jakmile jsem do domu vstoupil. Dorazil jsem na místo první. V křeslech na chodbě seděly dvě elegantní starší dámy a bavily se mezi sebou, zda se skutečně program uskuteční. Čas začátku se blížil.
„Nebojte se, dámy, o naše vystoupení nepřijdete, já bych tu měl zahrát na klarinet a něco malého přečíst. Ostatní tu budou během chvíle.“
„Tak vy budete hrát na klarinet? To se moc těším,“ odvětila jedna z dam přívětivým hlasem a já věděl, že jsem na dobré cestě.
Za pár chvil jsem poznal, že se nebude jednat o klasické vystoupení. Sesedli jsme si všichni společně na pohodlná křesla k jednomu stolku, popíjeli jsme kávu a ochutnávali bábovku. Od počátku jsme se mezi sebou bavili, jako bychom se znali léta. Jako staří dobří známí.
Program běžel v plném proudu, zazněly zde příspěvky vtipné i nostalgické z dílny Káji Slezákové a Marka Valička, Shaana zahrál několik starých evergreenů na svou kytaru a já přečetl navzdory horkému létu předvánoční povídku z knihy Rybolov v srdci. Avšak mé zpočátku nesmělé kroky přes Most sblížení vedly zejména po tónech klarinetu. Těm milým babičkám a dědečkům s dobrotivým pohledem jsem zahrál několik písní. Nejsem virtuózní klarinetista, hraji hlavně pro radost svou, a pokud se zadaří i pro radost ostatních. Vložil jsem do hry celé své srdce a s každým dalším tónem jsem cítil, že dochází mezi našimi poměrně vzdálenými generacemi k stále většímu souznění. Vkročil jsem na druhý břeh naplněný nekonečnou radostí.
To jsem ještě netušil, že budu odcházet dojatý. Na konci našeho společného vystoupení vstala patrně jedna z nejstarších babiček tohoto pro mě nového světa, drobnými krůčky došla k Helče, Mirce a k Shaanovi, tedy k lidem, kteří mají největší zásluhu na tom, že tento projekt vznikl a dále se rozvíjí, a obdarovala je malou růžičkou. Jednalo se opravdu o velice dojemný okamžik. Cítil jsem, že se mi hrnou slzy do očí, navzdory tomu, že jsem se je snažil zdržet. V té chvíli jsem naplno poznal, jak nádherné je se přes Most Sblížení vydat. Pokud budu mít ještě někdy příležitost, rád přejdu řeku času po tónech klarinetu znovu. Děkuji všem stařenkám a stařečkům z domu seniorů Slunečnice, že jsem spolu s nimi mohl prožít toto nádherné odpoledne.
Jiří Pešaut
P.S. Jirka Pešaut není bloger. Je to kamarád a moc príma člověk, který se sám ozval a nabídl, že by se do projektu rád zapojil, za což mu patří náš velký dík. Čtením, věnováním své knihy do knihovny Domu seniorů Nová Slunečnice, ale hlavně svou hrou na klarinet uchvátil nejen naše posluchače a diváky, ale i personál :)
Nadační fond Most sblížení
Fotografie z červencového čtení naleznete na stránkách našeho Facebooku.
