Jak to začalo

Přemýšlím a vzpomínám, jak a kdy vlastně myšlenka projektu Mosty mezi námi – Blogeři čtou seniorům, vznikla.

A zjistila jsem, že abych vše vysvětlila tak, aby to bylo pochopitelné a dávalo to smysl, budu muset začít trochu obšírněji. Ale neděste se, budu se snažit být co nejstručnější – což tedy upřímně - pro mě nebude zrovna snadný úkol… Kdo mě zná, ví své a teď se určitě směje :)

Když se mi narodil syn, žili jsme v menším městě na Moravě. Chlapeček vyrůstal obklopený širokou rodinou – tetičkami, strýčky, sestřenicemi, bratranci, ale hlavně byl v častém a blízkém kontaktu se svými prarodiči.

Mezigenerační vztahy se u něj rozvíjely naprosto přirozeně a automaticky.

Prarodiče milovali jeho a on miloval je. Často jsme se navštěvovali, často ho babičky hlídaly…

Jenže v synových devíti letech jsem dostala pracovní nabídku, díky které jsme se přestěhovali do 400km vzdáleného hlavního města.

Synův vztah k prarodičům, potažmo ke všem starším lidem, však byl díky našemu předchozímu způsobu života, zdravý a v pořádku.

V novém městě začal nový život a po pár letech se mi zde narodila vysněná holčička. Jenže ta vyrůstala v naprosto jiném prostředí než starší bráška v jejím věku.

Hlavní rozdíl byl v tom, že babičky (a v té době, bohužel, již pouze jednoho dědečka), vídala sporadicky. Jednou za tři někdy i za šest měsíců, jak se nám podařilo za nimi přijet.

A postupem času jsem se začala obávat, že tímto způsobem si k prarodičům a tím pádem ke starší generaci, nedokáže vytvořit ten správný vztah.

Je však pravda, že děti berou spoustu věcí úplně jinak než dospělí. Život vidí jednoduše, přímočaře a nekomplikovaně.

Takže např., holčička si hrála na návštěvě mých rodičů v pokoji, zatímco moje maminka vedle v kuchyni vařila. A v tom cácorka ucítila potřebu kontaktu. Náhle, v půlce hry vstala, přiběhla k babičce, objala ji kolem nohou a prohlásila: „Babičko, já tě miluju.“ Načež se otočila a odběhla zpět do pokoje, kde se vrátila ke hře, jakoby nic.

Musela jsem se usmívat, když jsem tuto scénku pozorovala. A řekla jsem si, že to s tím navazováním mezigeneračních vztahů, u té mé malé treperendy, možná nebude tak tragické.

Ovšem blízká vazba a kontakt se seniory holčičce chyběl. Uvědomila jsem si, že dnes celkem běžný model, kdy mladí lidé opouští svá rodná místa a stěhují se, někdy kvůli studiu, jindy kvůli práci či příležitostem, do větších měst (často velmi vzdálených od míst, kde vyrůstali a kde žijí jejich rodiče), tvorbě přirozených vazeb mezi jejich dětmi a prarodiči, zrovna příliš neprospívá.

Toto vše si v produktivním věku, při nárocích dnešního hektického života, málokdo uvědomuje.

Jenže já… i vy… jednou zestárneme. A budeme potřebovat, aby se o nás někdo postaral, pomohl nám, přišel za námi, protože nás má rád.

A kdo to udělá, když dnešní děti kolikrát nemají čas a ani možnost vytvořit si k seniorům zdravý a přirozený vztah?

A takto postupně vznikala myšlenka projektu „Mosty mezi námi“, jako takový pomyslný most mezi generacemi.

Věnovat seniorům kousek svého času. Chodit si za nimi povídat, což pro ně znamená více, než kdybychom jim dali finančně kdovíjak nákladné dary. Přijmout je jako součást svého života. Co na tom, že toto není „naše“ babička nebo „náš“ dědeček. To je v tomto případě úplně jedno, protože „našimi“ se zkrátka stanou.

A od vzniku myšlenky už to šlo hezky postupně, krok za krokem.

Kamarád, který je právník, mi radil a pomohl mi založit nadační fond. (Děkuji, Milošku.)

Vytvořila jsem jakousi „osnovu“ projektu, se kterou jsem oslovila a seznámila první kolegy blogery – Mirku Švarcovou, Lenku Faltejskovou a Vlastimila Shaanu Šantrocha, kteří mě velmi mile překvapili, jak aktivně se do projektu zapojili. Velké díky jim.

Komunikovala jsem s administrací blogů iDnes – nejprve s Honzou Dvořákem, pak s Patrikem Bangou a Terezkou Janků, o vzájemné spolupráci a velmi si vážím podpory, kterou se rozhodli projektu věnovat.

Setkala jsem se s Aničkou Husovou – vedoucí sociálního oddělení Domu seniorů Bohnice (dříve Slunečnice), se kterou jsme se domluvily na postupu spolupráce a která nám hodně pomáhá.

Poprosila jsem kamarádku Danku Daňkovou, aby vytvořila logo projektu (stejně, jako ho vytvořila pro nadační fond i všechny ostatní jeho projekty). Danuško – díky :)

Shaana zpracoval webové stránky a grafiku.

Lenka Faltejsková poskytla foto na úvodní lištu blogu a chodila si se seniory povídat a fotit je.

Mirka Švarcová se mnou absolvovala první návštěvy Slunečnice…

Zkrátka krůček po krůčku se pracovalo, až jsme ve Slunečnici uspořádali první dvě setkání, kde blogeři četli seniorům.

Setkání plná smíchu, pohody, emocí. Seznámení s krásnými lidmi. Setkání dvou i více generací, na která beru i svou holčičku. A na kterých mě vždy znovu překvapí, jak ta malá treperenda dokáže rozzářit oči a tváře obyvatel Slunečnice… a jak se ta treperenda na tato setkání těší - a na kterých se v blízké době, budou kromě blogerů, podílet i děti z okolních základních škol a zařízení pro volnočasové aktivity dětí.

Slíbila jsem, že budu stručná. Snažila jsem se urputně, ovšem nevím, jak moc se mi to povedlo.

Takže teď už končím. O průběhu samotných setkání, vám já i kolegové napíšeme příště.

A pokud se k nám budete chtít přidat – ať již jste bloger či nikoliv – napište nám. Rádi vás vezmeme sebou a nebo pro vás/s vámi, zorganizujeme obdobná setkání se seniory ve vaší blízkosti.

Děkuji za čas, který jste věnovali přečtení mých slov a doufám, že jsem vás neodradila a přijdete zase.

Mějte se krásně.

Helena Skočová